Petr Vizina: Uraňáci

V paměti krajiny blízko Mimoně, České Lípy a Stráže pod Ralskem zůstávají jedovaté vpichy, kudy se hluboko do země vháněla kyselina sírová. S rozpuštěnými minerály, obsahujícími uran, se žíravina čerpala na povrch. Do podzemí se za dobu těžby dostaly těžko uvěřitelné čtyři miliony tun kyseliny, čtu si v historických pramenech. 

Pamětnice, která tu v 70. letech začala po vysoké škole pracovat, vzpomíná, jak z okna sídliště hleděla jedním směrem k uranovým dolům a druhým k nedaleké sovětské posádce. Ten postřeh je uměním zkratky, co bylo Československu po okupaci v roce 1968 vlastně za stát. 

Čtěte také

Petr Vizina: Nemám názor, nevím

S uranem máme, z pochopitelných důvodů, spojené nelidské zacházení s vězni během komunistického teroru zkraje 50. let na místech, jako je Jáchymov nebo Příbramsko. „Uraňáci“ z Českolipska jsou trochu jiný příběh těžby strategické suroviny, kterou jsme jako jeden ze satelitů zásobovali Sovětský svaz. Na rozdíl od muklů stalinských dob pracovali „uraňáci“ jako dobrovolní a velmi dobře placení profesionálové.

Tradují se lokální historky o partě, která jela své tvrdě vydělané peníze propít do pražských nóbl podniků dvěma taxíky. V jednom autě horníci, ve druhém klobouk jednoho z nich, takoví to byli grófové. Jiná verze historky říká, že pro klobouk vyrazil do Prahy taxík poté, co si tam pokrývku hlavy zapomněl při pitce jeden z uranových boháčů.

Existovalo dokonce cosi na způsob escort servisu v kulisách normalizačního Československa, v němž tehdejší zlatokopky přišly na způsob, jak „uraňákům“ od tvrdě vydělaných peněz ulevit.

Čtěte také

Petr Vizina: Čahoun na Donbase

Pravda je nedohledatelná, jak už to u hospodských historek bývá. Daleko zajímavější by bylo vědět, jestli je uran z tehdejšího Československa dodnes k dispozici ve skladech válčícího Ruska. Jestli tedy nemůže být použitý pro nové hlavice, kterými nám Putin občas vyhrožuje.

„Hrozí, že uran, těžený na Českolipsku, se nám vrátí v podobě, kterou vítat nebudeme,“ připomínají k tomu tvůrci dokumentárního filmu Uranové legendy. Příběhy z místa dvojího utajení, kvůli uranu i sovětským vojskům, si můžeme dosadit do obrazu studené války.

Prvorepubliková výletní idyla se za studené války změnila v ostře střeženou oblast, kam se lidé stěhovali za zajímavou prací a za výdělkem. Někteří si do zóny utajení přinesli i svou tajenou, nezřídka temnou minulost, jak se ve filmu připomíná.   

Čtěte také

Petr Vizina: Nesoudit, doprovázet

Uranové legendy, film producenta Rudolfa Živce a režiséra Jana Dufka, zobrazuje 50 let starou historii dosud nevídaným způsobem. Historická témata obvykle doprovázejí dobové záběry z filmových týdeníků nebo počátků televize. Tvůrci filmu měli díky státnímu podniku Diamo, který se zabývá sanací po uranové těžbě, přístup k rozsáhlým archivům s bezpočtem dobových, černobílých fotek. Pro účely filmu jsou fotografie rozpohybované umělou inteligencí.

Výsledek vypadá daleko autentičtěji než záběry z filmových archivů, na nichž je obvykle až příliš poznat přesvědčení, čeho si má kamera všímat a jak má výsledek působit.  

Čtěte také

Petr Vizina: Legendární číslo 261

Bohatýrské historky na plátně vyvolávají smích premiérového publika. V jeden okamžik se bujarost změní v rozpačitý smích. To když pamětnice vykládá, že československý uran byl v určitém směru mírový, jak tvrdila dobová hesla, protože udržoval jaderné mocnosti ve vyrovnaném postavení. Je svědectvím o naší době, že se nám období studené války, nepřátelské, děsivé, ale předvídatelné, ve srovnání s nepředvídatelností dneška, jeví jako příležitost k opatrnému úsměvu.