Petr Vizina: Čahoun na Donbase

Oba odhaduji ke dvěma metrům. A další čahoun je slovenský novinář a spisovatel Tomáš Forró. K jeho Donbasu, reportážní knize o Doněcké uhelné pánvi, ve které to na východě Ukrajiny před jedenácti lety prvně začalo doutnat, se teď často vracím. Důvody nejspíš není třeba připomínat.

Čtěte také

Petr Vizina: Nesoudit, doprovázet

„Donbas, oblast horníků, dělníků a propuštěných kriminálníků ze všech koutů sovětského impéria, vůbec netoužil po svobodě. Toužil po tvrdé ruce státu, po jeho péči a především – po lidské důstojnosti,“ portrétuje Forró východní část vnitřně nesourodé Ukrajiny ve chvíli, kdy na východ dorazí zprávy z kyjevského Majdanu.

„Když tedy Majdan sní o Evropě, o čem sní Antimajdan? Samozřejmě o Rusku. O tom, že se z nich stane to, co na Krymu, že se rusky mluvící lidé jednou probudí v jiné zemi, jež mluví jejich jazykem a ve které jim zvýší důchody, kde se neničí komunistické památníky a jsou tam lepší silnice i lepší zdravotní péče. Na politicky nestabilní Ukrajině hledající vlastní národní identitu se v posledních letech cítili jako cizinci,“ píše.

Čtěte také

Petr Vizina: Knihovnice nad knihy

Forró je můj novinářský vzor v tom, jak věrně dokáže zprostředkovat často zcela protikladné názory, postoje a zkušenosti aktérů konfliktu, včetně těch, které bychom jako společnost podporující napadenou zemi nejraději neslyšeli. V tom ohledu je podobný naší Petře Procházkové. Sbírá názory na obou stranách frontové linie, dokud je to jen možné. Od proruského oligarchy, který Antimajdan platí, přes občany Česka a Slovenska, dobrodruhy v řadách proruských separatistů, až k Ukrajinkám a Ukrajincům, kterým se zajídá korupce a právo silnějšího, ať už tak jedná moc v Kremlu nebo v prezidentském paláci v Kyjevě.

Popisuje tradiční ruskou maskirovku, matení ukrajinského nepřítele třeba tím, že se bojové činnosti Putinova Ruska zprvu jeví jako spontánní civilní odpor místních obyvatel.

Čtěte také

Petr Vizina: Vyprávění Vzteklého čokla

Přesně tak tomu bylo na Donbase. Forró se přitom, zvlášť doma na Slovenku, veřejně netají svými postoji. Existuje dost rozšířený názor, že skutečná objektivita a nestrannost předpokládá novináře, kteří si nic nemyslí. Není to případ reportéra Forró. Na Slovensku dokonce vydal několik čísel zcela fiktivních novin ze zcela fiktivní, žel blízké budoucnosti, v níž Ukrajina padne a Slovensko má putinovskou říši přímo na svých hranicích.

Rozzuřil tím do běla své krajany, kteří se k pánovi Kremlu už nyní preventivně lísají. „Jak se vypořádáte s autocenzurou, když popisujete dezerce z armády, státní násilí, které chytá mladé muže na ulicích a posílá je na pravděpodobnou smrt, nebo když popisujete neschopnost vojenských velitelů a převahu Rusů na frontě?“ ptal jsem se ho nedávno. Nemáte strach, že vaše reportáže zneužijí ti, kdo opakují propagandu Kremlu? 

Čtěte také

Petr Vizina: Legendární číslo 261

S vysvětlením si dal Tomáš Forró dost práce, aby mu bylo přesně rozumět. Pochopil jsem ho takhle: Kdybychom lakovali věci na růžovo a z hlasů vybírali jen ty, kteří jsou v souladu s naším přesvědčením, pak nad námi pán Kremlu zvítězil, aniž by poslal jediný tank či dron.