Petr Vizina: Legendární číslo 261

Nejprve nechápeme, o jakou sportovní celebritu se jedná, pak Kathrine Switzerovou prozradí dres s číslem 261. K tomu číslu a k ženě, která s ním v roce 1967 startovala, přestože se registrovala jako muž, se váže podivuhodná historie. Jsme zkoprnělí, že legendární závodnici vidíme na vlastní oči, je nám hloupé loudit podpis, ale v útržcích si připomínáme její příběh.

Čtěte také

Petr Vizina: Halíkova věrnost místu

Ještě v polovině 60. let se mělo za to, že ženský organismus není uzpůsobený k tomu, aby ženy uběhly maraton, tedy překonaly vzdálenost 26 mil, tedy 42 kilometrů. Mělo se za to, že takovou námahu žena nepřežije.

Ženy si o tom myslely své – v roce 1966 maraton v Bostonu dokončila Bobbi Gibbová, ovšem tajně, bez startovního čísla. Žena běžící maraton byla mimo kulturní a společenské normy, vypráví v bostonských novinách letos dvaaosmdesátiletá výtvarnice, první z těch, kdo mýtus o maratonu jako ryze mužské trati vyvrátila.

Čtěte také

Petr Vizina: Hledá se Benedikt

O rok později, v roce 1967 už stojí na startu bostonského maratonu další žena, dvacetiletá Kathrine Switzerová téměř oficiálně – křestní jméno uvede pouze prvním písmenem, závodní číslo vyzvedává její snoubenec. Vybíhá, jak je tehdy obvyklé, v plandavých teplácích a bundě, takže pravou identitu závodníka číslo 261 odhalí teprve moment, kdy svršky odhodí, protože jí je horko.

Moment, kdy jeden z pořadatelů za Switzerovou vystartuje a snaží se jí zabránit v běhu, patří k ikonickým, objevuje se v knižních ilustracích i na tričkách. Z dnešního pohledu je překvapivé, že trvalo ještě dalších pět let, než se ženy mohly postavit na start bostonského maratonu oficiálně. 

Čtěte také

Petr Vizina: Jsme nespolehliví vypravěči

Když se v den startu rozhlédnu po svém koridoru, zdá se mi, že běžkyně tvoří převahu nad muži. Startovné se přitom nedá jednoduše koupit, je nutné se kvalifikovat, ovšem zdá se, že dnešní pořadatelé jsou si, na rozdíl od 60. let, vědomi významu pestrosti běžeckého davu. 

Bostonský maraton začíná v městečku Hopkinton, svádivě z kopce a po rovině, blízko cíle pak závodníky vyzkouší stoupání nazvané Heartbreak Hill. Úspěch se i tady samozřejmě měří časem v cíli, ale tak triviální vlastně běhání není. Po návratu z Bostonu se znovu začtu do vynikajících esejů na téma běhu, které filosofovi, básníku a běžci Janu Havlíčkovi nedávno vydalo nakladatelství Take Take Take. „Kdo běží, upíná svou mysl k místům, jimiž probíhá a odvádí tak pozornost od vnímaného úsilí, námahy a bolesti,“ všímá si Havlíček.

Čtěte také

Petr Vizina: Gormleyho anděl a logika kalkulačky

„S tím, jak se cesta pozvolna odvíjí a přibližuje běžci, co bylo doposud skryto v dálce, dochází k prolnutí vnitřní krajiny mysli s krajinou vnější. Běžec může prostoru, jenž se před ním a v něm otevírá, porozumět teprve tehdy, když jím proběhne. Oproti tomu čas se při běhu redukuje pouze na rytmus kroků, dechu a srdce, čímž se stává prakticky bezobsažným. Čas běží a jako takový nemá pro běžce zvláštní význam, neboť se pohybuje spolu s ním.“

Zvláštní pomyslet, že by mystérium pohybu, místa a času bylo přístupné jen mužům.