Petr Vizina: Halíkova věrnost místu

Obě malby jsou dočasně na přezkumu u restaurátorů. Namísto mystiků baroka je tu teď k vidění a k rozjímání tajemství všednosti v podobě skrumáže odložených a zapomenutých věcí na zátiší z ateliéru Ivana Pinkavy. Fotky kontrastují se starobylými výjevy o putování do nebe a o nebesích sestupujících na zem. Mají v sobě ticho, klid a prázdnotu velikonočního čekání.

Čtěte také

Petr Vizina: Hledá se Benedikt

Jde o letošní postní intervenci, jak místní říkají události, kdy na Popeleční středu vstoupí soudobé umění do sakrálního prostoru. O dílech Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Daniela Pitína, nebo Patrika Hábla by se dalo vyprávět dlouho, chci ale zmínit jiné jméno.

Pětatřicet let, tedy celou polistopadovou dobu, tu nejprve jako rektor kostela a později jako farář působí kněz, sociolog a religionista, oceňovaný myslitel, který si to se společností i s tuzemskou náboženskou vrchností občas umí rozházet. Tomáš Halík vybudoval prostředí, v němž Bůh nehledí podezřívavě na lidský rozum a tvořivost. A kde současné umění nepůsobí jako vetřelec na posvátné půdě.

Čtěte také

Petr Vizina: Jsme nespolehliví vypravěči

V době upjatých názorových sekt a kastrujících stínů otců-zakladatelů Halík vytvořil z Akademické farnosti svobodný prostor, ve kterém za ta léta vyrostly další výrazné osobnosti. Vybudoval stálé místo, ukázku starého řeholního pravidla stabilitas loci.

Bývá oceňován pro své úvahy o spiritualitě ve světě, který má stále menší pochopení pro náboženství. U myslitelů jsou zajímavé nejen jejich úvahy, ale i to, co je rozzlobí, nebo naopak rozesměje. Naštvaného Halíka si za tu dlouhou dobu vybavuji dvakrát – když v polovině 90. let kandidovala do Senátu za komunisty herečka Helena Růžičková, bylo její lidovosti v televizním studiu na Halíka příliš. Podruhé, když před jedenácti lety nevyloučil kandidaturu na prezidenta a Lidové noviny mu to tehdy opepřily poznámkou, že to se v Česku žádnému knězi nepovede.

Čtěte také

Petr Vizina: Ještě nejsme, čím chceme být

Pokud jde o smysl pro humor, Halík ho často uvádí jako lék na fundamentalismy politické i náboženské. Smysl pro humor má i prostředí, které kolem sebe vytvořil. Stačí se vrátit k Pinkavovým fotkám na oltářích u Salvátora. Kurátor vysvětluje: „Leckterému kostelníkovi možná připomenou situace, jež zná z nepřístupných prostorů, které se často nacházejí za odvrácenou stranou starých oltářních architektur. Ty se totiž v mnoha chrámech proměnily v praktická skladiště nepotřebných svatých i nesvatých předmětů.“

Jinak řečeno, náboženský provoz má svou odvrácenou, vtipnou stranu, kde se andělé a svatí setkávají s košťaty a kyblíky. Pohled za náboženské kulisy člověka nezbaví víry, ale učí ho rozlišovat. K tomu je smysl pro humor potřeba. A ještě raději mám u Tomáše Halíka humor nezáměrný. Třeba kdy se dovtípí, že v diskuzním panelu mluví příliš na úkor ostatních. „Když mě toho tolik napadá,“ povzdychne si.