Petr Vizina: Ještě nejsme, čím chceme být

Jsme v pokušení hledět na životní příběh Libuše Jarcovjákové zpětně, rámovaný obdivem světových médií a institucí, francouzským řádem rytířky Umění a literatury, velkolepou retrospektivou v Národní galerii v Praze, a konečně i oceňovaným a vskutku podivuhodným dokumentem režisérky Kláry Tasovské, sestaveným výhradně z Libušiných fotografií a vyprávění.

Jenomže tak to nebylo, vydechne překvapeně divák sledující vztahové i pracovní peripetie dvacetileté dívky. Nezmění se to ani ve třiceti, vlastně ani později moc ne. Nazvat příběh výjimečné fotografky profesní dráhou, tedy jakousi přímou cestou vedoucí od snahy k úspěchu, znamená přehlédnout cosi podstatného.

Čtěte také

Petr Vizina: Gormleyho anděl a logika kalkulačky

Že se nám životní povolání leckdy postupně vyjevuje coby značně nejistý pocit, o který nejspíš z dost těžko sdělitelných důvodů začneme usilovat, protože právě takových chvílích se člověk přiblíží tomu, kým chce být.

V Libušině dobrodružném životě je takovým momentem například chvíle, kdy by se konečně mohla usadit k zajištěnému životu jako módní fotografka v Japonsku, v druhé půlce 80. let. To bych nebyla já, tohle nejsou fotografie, které mě zajímají, konstatuje žena vyprávějící svůj život.

Čtěte také

Petr Vizina: Papež a Rolling Stones

Namísto exkluzivního života módní fotografky se ve hře života vrací o políčko nazpět, vyměňuje prostěradla a vynáší odpadky jako pokojská v hotelu, a přitom nepřestává fotit, co ji zajímá. Sama sebe, protože člověk je sám sobě největším tajemstvím, byť si to nepřipouští. Odvázanou společnost v neoficiálním gay klubu Téčko, tuzemské Romy, nebo Vietnamce. Touha dělat svoji věc vede Libuši k lidem pomíjeným, vyvrženým za okraj.  

Stávat se sám sebou je ve vyprávění Libuše Jarcovjákové setrvalý celoživotní proces vyžadující otužilost vůči změně a nepohodlí. A taky stojí spoustu času; tenhle příběh není z kategorie vyprávění o mladých milionářích ve startupech. Stávat se sebou je nesmírně riskantní hrou s nejistým finále.

Čtěte také

Petr Vizina: Kafkův otec, prorok internetu

Libušiny fotografie ukázaly život těch, kteří donedávna neměli být vidět. Ty snímky jsou za to po právu oceňovány. Tím se ale přínos fotografky neuzavírá, zasahuje ještě hlouběji ve vrstvách času, mimo přítomnost. Příběh navazuje na starobylou tradici myšlení, v níž si člověk, mladý či starý, nepřestává klást tři otázky: Kdo jsem? Čím chci být? A jak toho dosáhnu? Pregnantně stejnou otázku sepsal evangelista Matouš: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svou duši ztratí?“

Příběh Libuše Jarcovjákové je vyprávěním silné osobnosti. Slogan „Ještě nejsem, kým chci být“ ale není výlučně individuální krédo. Platí pro všechny společnosti, které si mohou, s větší či menší svobodou, volit svoji budoucí podobu. Nezdá se, že víme, kým bychom jako společnost chtěli být; uklidnit nás dočasně může snad jen pohled na tu nejistou mladou ženu na filmovém plátně.