Petr Vizina: Kafkův otec, prorok internetu
Nedávná připomínka stého výročí úmrtí Franze Kafky nastolila kromě údajně stále populárnějšího spisovatele taky otázku, jestli dnešní publikum víc zajímají vyprávění o Kafkově životě a výklady jeho díla, nebo samotné Kafkovy texty. Slovy německého badatele Reinera Stacha bylo donedávna poněkud přeinterpretováno.
Kafkovi se nejspíš děje totéž, co Georgi Orwellovi. Je svádivé prohlásit: Vidíte, on to dávno říkal. Jako kdyby prozíravost tím pádem ulpěla i na nás, když Franze Kafku označíme za proroka dvou ničivých totalit 20. století. Tím bychom mohli být s Kafkou i jeho stoletím hotovi. Proč se dál zabývat texty, které prorokují to, co už pominulo? Naštěstí třeba právě na téhle rozhlasové stanici můžete slýchat Kafkův román Zámek jako četbu na pokračování.
Čtěte také
Mystický opar prorokování rozptýlí pohled do jedné pražské česko-německé rodiny s židovskými kořeny, jak jej zprostředkovává Kafkův Dopis otci. Má se za to, že jde o text, který samotný Kafka do oficiálního kánonu svých textů zařadit nechtěl. Skutečně, jde o intimní a pro někoho snad až trochu plačtivý vzkaz citlivého syna otci, připomínajícímu nahluchlý pařez. Žádný dopis synovi, odpověď obchodníka Hermanna Kafky synovi, se podle všeho nedochoval, musíme si vystačit s jedním pohledem, jednou stranou příběhu.
„Ty ses vypracoval tak vysoko jen svou vlastní silou. Proto jsi ze své lenošky řídil svět,“ konstatuje Kafka mladší. Ty dvě krátké věty jsou směsicí synova obdivu a pohrdání. V těch dvou krátkých větách je příběh sociálního vzestupu – syn obchodníka je doktorem práv – i otcova omezeného vidění světa podle kupecké logiky má dáti – dal. Ty dvě krátké věty jsou zprávou z doby, kdy otec, pater familias, byl úhelným kamenem rodiny, středem obrazu, jak to vídáme na rodinných fotkách z tehdejší doby.
Čtěte také
„Otec ze starých podobizen byl součástí rodiny, sociální třídy, profesní skupiny a kolektivního světa. Musel se rozhodovat, to jest působit i zlo, nejen dobro. Musel jednat ve světě čili ušpinit si ruce,“ popsal otce Kafkovy doby italský psychoanalytik Luigi Zoja. Dospělý Franz Kafka píše po třicítce právě takovému otci, svému otci a zároveň zástupci konkrétní sociální třídy a specifické měšťanské kultury. Otci, před kterým je Kafka jako dítě oněmělý hrůzou natolik, že nedokáže myslet, ani mluvit.
Dopis otci se dá vykládat jako Kafkovo proroctví pro 21. století, pro dobu digitální komunikace a sociálních sítí. Konečně, v pravém smyslu slova není prorok věštec, ale ten, kdo vidí podstatu věci. Spisovatel by se označení za proroka nejspíš divil, vždyť jen popisuje svého monologického otce. Nemohl tušit, že se realita jedné pražské domácnosti jednou bude podobat životu na sociálních sítích.
Čtěte také
Mluvíme o ozvěně vlastního hlasu, který se vrací v přitakání stejně smýšlejících lidí. Mluvíme o samotě, která čeká na konci. Tak, jak píše Kafka svému otci: „Tvé názory byly správné. Každý jiný byl bláznivý, přemrštěný, mešuge, nenormální. Přitom byla tvoje sebedůvěra tak velká, že jsi vůbec nemusel být důsledný, a přesto jsi nepřestal mít pravdu. Tys mohl třeba hubovat na Němce, pak na Čechy, pak na židy, a to nikoli jen v některém, nýbrž v každém ohledu, takže posléze nikdo kromě tebe nezbyl.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
