Pavla Horáková: Vyjdou-li moje paměti někdy tiskem…

V létě tomu bylo 110 let, kdy všeobecná mobilizace první výzvy povolala do zbraně mladé, zdravé a silné, aby putovali na vzdálená bojiště nesmyslné války. Postupně docházelo i na ty stále mladší, stále starší a slabší. První rekruti věřili, že budou do švestek doma. Někteří z nich mimo domov strávili i šestery Vánoce.

Čtěte také

Pavla Horáková: Slezský Grant Wood

Je tomu deset let, co jsme s kolegou Jiřím Kamenem zpracovávali stohy osobních dokumentů z rodinných pozůstalostí, v nichž byly události z pochodů, bojišť, lazaretů a dalších válečných dějišť popsány z bezprostřední perspektivy účastníků – českých vojáků, ale také těch, kdo zůstali v zázemí a měsíce a roky na své blízké čekali.

Pohlednice, lístky polní pošty, dopisy ze zajetí na Středním východě, deníky ze Sibiře, Srbska nebo Francie. Zápisky z obvazišť, špitálů a léčeben. Postřehy z výcviku, dojmy z cizích krajů, improvizované slavení svátků, vyznání stesku po rodině, úžas z nových končin a cizích zvyků, zděšení ze strojů na zabíjení a ze smrti samé. Jednotlivé listy papíru, tenké notýsky, ale i celé paměti sepsané později na základě vzpomínek nebo tužkou psaných deníčků.

Čtěte také

Pavla Horáková: Když příroda prostře stůl

Memoáry krasopisně vyvedené a graficky upravené, jiné naskenované, přepsané na stroji či na počítači péčí potomků, svázané v kroužkové nebo přímo knižní vazbě. Fotografie, kresby, verše, dokonce magnetofonové záznamy – vše pečlivě střežené veterány a poté jejich rodinami, ještě sto let po začátku velké války, která později dostala jméno první světová.

Před oněmi deseti lety už nežil nikdo z jejích vojáků. Poslední britský účastník zemřel v roce 2009. Bylo mu 111 let. Poslední německý veterán odešel o rok dříve ve věku 107 let. Údajně v mládí oba lhali o svém stáří, aby mohli narukovat. Letos, v roce 110. výročí vypuknutí první světové války už nežijí ani mnozí z těch, kdo nám paměti, deníky a korespondenci svých otců a dědů zapůjčili v originálech nebo věnovali v kopiích.

Čtěte také

Pavla Horáková: O čase a dočasnosti

„Vyjdou-li moje paměti někdy tiskem, doufám, že je někdo zase ze svých pamětí doplní,“ napsal ve 30. letech 20. století ve svých vzpomínkách na Velkou válku pekař Viktor Rychetský z Černožic na Královéhradecku, svobodník 11. střeleckého pluku Československé legie v Rusku. Jeho přání se nám s Jiřím Kamenem podařilo vyplnit po 80 letech od jeho vyřčení. Bylo potřeba pracovat rychle. Sté výročí konfliktu bylo ojedinělou příležitostí dostat práchnivějící dokumenty a artefakty ze šuplat, sklepů a půd. Prostřednictvím sedmadvacetidílného rozhlasového seriálu a dvou knih jsme mohli veřejnosti představit zážitky a úvahy mužů i žen, kteří se o ně chtěli podělit se svou rodinou, budoucími generacemi, anebo se z nich aspoň vypsat.

Čtěte také

Pavla Horáková: Fyzická blízkost je předpokladem náklonnosti

Pracovali jsme s texty literátů, ale i lidí, kteří měli jen několik tříd obecné školy. Neobratné záznamy plné pravopisných chyb leckdy nesly naléhavější poselství než květnatá souvětí písmáků a v jejich prostotě prosvítal lidský rozměr nelidské mašinérie války.

11. listopadu uplyne 106 let od podpisu příměří, které čtyřapůlletý konflikt uzavřelo. Skončila tehdy Velká válka? Oficiálně jistě, ale resentimenty a revizionistické nálady v bližším i vzdálenějším okolí jako by spíš dávaly za pravdu mrazivému mottu autorů výstavy v DOXu.