Pavla Horáková: Když příroda prostře stůl
Jako dítě z paneláku jsem vyrůstala mezi betonem, asfaltem a sem tam nějakým trávníkem, na kterém jsme se ještě mohli svobodně popelit, protože na sídlišti dosud nebyli psi ani narkomani. O půdě a jejích darech jsem z první ruky věděla pramálo.
O to víc si teď na stárnoucí kolena užívám návštěv polodivoké zahrady v Podyjí a sleduju, jak se vegetace den za dnem proměňuje. Jak překotně dokáže vykvést růže, zvadnout šeřík, uzrát hrachový lusk, zkvasit ostružina.
Čtěte také
Jak prudce zeleň poskočí po dešti, jak se kopřivy snaží ovládnout prostor, a hlemýždi soutěží s krtkem, kdo člověku víc naškodí. Doháním to, co jsem v mládí propásla. Potřebuju si všechno osahat, ochutnat, vyzkoušet. Uvařit, zavařit, rozemlít, nasušit, naložit. I kdybych to už nikdy neměla zopakovat.
Kulturní plodiny jsou samozřejmě zajímavé. Natrhat si vlastní jahody, meruňky a fíky, vařit podle toho, jestli zrovna přebujel mangold, nebo kopr. Čeho si však cením možná ještě víc, je poznávání a ochutnávání rostlin, které se v zahradě vyskytly tak nějak mimochodem. Kdysi nám na jednom dalmatském ostrově místní průvodce ukázal louku a pravil, že téměř všechno na ní je jedlé. Jó, holt Středomoří, říkala jsem si, to by u nás nešlo, české bejlí a plevel k jídlu jistě nejsou, možná tak jednou do roka mladé kopřivy do velikonoční nádivky, jejichž sběr ovšem doprovázela temná varování, že jsou těžko stravitelné.
Čtěte také
Jak mi dnes chutná „špenát“ ze spařených kopřiv, s pampeliškovým listím a saturejkou! Pesto nemusí být jenom z bazalky nebo medvědího česneku. Do toho posledního kromě zmíněných přišla ještě bršlice kozí noha, popenec, pampeliška, meduňka a saturejka.
Bršlice, popenec, ptačinec a mladé pampeliškové mlíčí jsou výborné do salátů a jarní polévky. Pokrmy je možné ozdobit květem lichořeřišnice nebo denivky, zobat lze nezralé plody slézu přehlíženého. Pampelišková poupata, nezralé bezinky nebo poupata medvědího česneku se nakládají do solného a octového nálevu jako kapary. Květy černého bezu lze smažit v těstíčku a kromě sirupu je z nich i výtečné želé. Sirupodárných rostlin je zahrada i okolí plné: levandule, růže, rozmarýn, máta, lípa. Na čaj je tu ostružiník, kontryhel, máta, fenykl, meduňka, šalvěj, jasmín a už zmíněný bez a lípa.
Čtěte také
Ze všech jedlých rostlin, které mi v divotvorné moravské zahradě nabízejí své dary, jsem si asi nejvíc oblíbila damašské růže. Jako všechno, i ony začaly letos kvést dříve. Světlý kultivar vybuchuje jako ohňostroj – po každém očesaném květu se ihned rozvinou další dvě poupata. Z nejednoho stolistého květu velkého jako mužská pěst jsem musela vyhnat spícího zlatohlávka. Sytě růžový keř je o krok pozadu a ten temně rudý zatím ukázal jen dva květy.
Na jejich barvě závisí i výsledný odstín produktu – zavařeniny, které se na Balkáně říká „slatko“. Okvětní plátky omamně vonných damašských růží, nám možná známějších jako „bulharské“, se svaří s cukrem a trochou kyseliny citronové a vznikne mimořádná delikatesa, kterou je nutno užívat jen po lžičkách. Když růže probublávají na plotně, voní to v domě jako ve voňavkářství v Orientu.
Čtěte také
Ve vroucí vodě květy pustí barvivo, plátky jsou téměř bílé nebo žluté a voda modrozelená nebo fialová. Kyselina citronová jako kouzlem vrátí vývaru původní barvu růžových květů, která zavařenině už zůstane. Z květnové várky mám patnáct skleniček. Naprostou většinu rozdám, stačí mi ochutnávat při zavařování.
Chutné a výživné – to jsou dvě vítané přidané hodnoty jedlých rostlin. U damašských růží je přidanou hodnotou ještě krása.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
