Pavla Horáková: O čase a dočasnosti

20. květen 2024

Stává se mi to nejčastěji tady v Mikulově, když sedím na náměstí u morového sloupu. V zádech cítím bezpečí monumentální hmoty barokního zámku a před sebou mám Ditrichštejnskou hrobku, která jako kdyby se tu omylem vynořila odněkud z italské krajiny. Nad ní se bělají kaple křížové cesty na Svatém kopečku, stále jarně zeleném.

Právě předčasně odkvetly šeříky, černé bezy jsou v plném květu a lípy teprve nasazují. Slunce příjemně hřeje, káva voní a kolem se trousí návštěvníci města. Je všední den, takže jich je tak akorát, aby náměstí nebylo pusté. Dívám se na tu krásu a raduju se z toho, že právě teď nic nemusím.

Čtěte také

Vždycky když tu takhle sedím, říkám si, jaká je škoda, že tyhle okamžiky prosté blaženosti nelze konzervovat k pozdějšímu použití. Mít je doma na polici jako vodník pucláky s dušičkami. Uprostřed zimní sloty odklopit pokličku a loknout si doušku pálavského jara. Ve shonu každodennosti na sebe nechat dýchnout trochu ztišení z chvil, kdy čas jako by se zastavil a existoval jen přítomný okamžik.

Dnes je v kurzu nabádat lidi, aby žili přítomností, která jediná je skutečná. Učí nás tomu módní trendy osobního rozvoje i eklektické proudy alternativní spirituality. K čemu se opájet slavnou minulostí nebo se upínat ke světlým zítřkům jako generace před námi? Na minulosti není radno lpět, stejně ji nezměníme, a budoucnosti se zas netřeba bát, stejně nás překvapí, jakkoli si myslíme, že jsme na ni připraveni. Říká se, že jen rozptylujeme svou životní energii, když se v duchu obíráme zašlými anebo příštími časy. A je záhodno mít se na pozoru před všemi, kdo tvrdí, že bude líp, nebo že líp už bylo.

Čtěte také

Žít v přítomném okamžiku není vůbec snadné. Kolik vrstev civilizačních a výchovných návyků člověk musí seškrábat, aby dokázal jen tak být. Ani teď jsem se neubránila. Užívám si bezstarostnou chvíli blaha a už myslím na to, jak si ji zálohovat pro budoucnost, protože z minulé zkušenosti vím, že se bude hodit.

Nejenže člověk velkou část života prodlévá v myšlenkách v minulosti a budoucnosti. Bez toho by neexistovala zkušenost ani plánování, vědění ani budování. Ale řekla bych, že kromě préterita a futura trávíme dost mentálního času v kondicionálu. Co kdyby. Všechny banky, pojišťovny a smluvní záruky existují pro případ, co kdyby. Manželství je pojistka na co kdyby, stejně jako předmanželská smlouva. Moje kabelka, lednička i spíž jsou plné věcí na co kdyby. Taška preventivně sbalená do nemocnice, bunkry prepperů, protipovodňové zábrany, požární schodiště. Strýček Příhoda se vztyčeným prstem hrozí z minulosti, která se proměnila v možnost.

Čtěte také

Žít v přítomnosti je jistě úlevné, ale má to i svá negativa. Existuje názor, že současné přílišné soustředění na přítomnost a její požitky svádí politiky k populismu. Neuvažují za horizont svého mandátu a sledují jen výkyvy nálad z nepřesných průzkumů veřejného mínění. Nevyplácí se jim sázet příslovečné stromy, v jejichž stínu sami nebudou sedět.

Stín morového sloupu i Ditrichštejnská hrobka připomínají věčnost i dočasnost zároveň. Při hloubání o vztahu mezi slovesnými časy a způsoby a lidským životem jsem nakonec uzavřela kruh. Slunce za tu chvíli opsalo jeden úhlový stupeň, káva je dopitá a za chvíli bude čas jít vařit oběd. Ani tím, že jsem tento okamžik popsala, ho pro budoucnost nezachráním. Jediné, co můžu udělat, je zůstat tu ještě chvilku sedět.

autor: Pavla Horáková
Spustit audio