Jan M. Heller: Chvála šlofíku
Víceméně z recese jsme jako studenti četli spisek Marka Porcia Catona O zemědělství. Spíš než návody na pěstování plodin, bizarní kuchařské recepty a léčebné postupy mi z té doby utkvěla v paměti věta, která říká něco jako: Správný hospodář jde jako poslední večer na lože a jako první ráno vstává z lože.
Vzpomněl jsem si na ni mimoděk, když jsem nedávno slyšel nějaké děti zpívat: Vstávej, vstávej, lenochu ospalý. A taky mi vytanula v mysli všechna ta zdvižená obočí, která jsem kdysi viděl ve svém bezprostředním okolí, v rodině. Kdy přesně se ze základní lidské potřeby, jakou je spánek, stalo něco, co si zaslouží pozdvihnout obočí? V lidových písních, v pohádkách?
Čtěte také
Neboli: leží u antického myslitele počátky toho, čemu dnes říkáme toxická produktivita nebo hustle culture? Sahají kořeny těchto jevů opravdu k Maxi Weberovi a protestantské etice kapitalismu, nebo jsou mnohem starší? V souvislosti s nástupem mladších generací na pracovní trh se stále častěji mluví o tom, že jejich příslušníci mají poněkud jiný postoj k práci než příslušníci generace dřívější, tedy například, musím přiznat, té mojí.
Ti z toho samozřejmě mají hluboký šok a neváhají se podělit o názor, že mladí jsou líní, nechce se jim makat a chtěli by všechno zadarmo. Stesky staré jako svět sám, řeklo by se. Jenže co když to je maličko jinak a pes je zakopaný v tom, že těm „mladejm“ nepřipadá tak důležitá optimalizace výkonu jako spíš kultivace způsobu, jakým s prací soužívají?
Čtěte také
Časové plánování je totiž jen jedna z vrstev celého problému. Ano, vím, samozřejmě, čas je cenný a nenahraditelný. Vybavuji si ještě, co o něm psal další z římských filosofů, Seneca. Nechci se tu pokoušet o pamflet v žánru převelikého vyvrácení starořímské morálky práce, kázně a užitečnosti.
Cato vybízel k nespaní, protože mu splývalo se zahálkou, kterou nenáviděl jakožto narušení řádu. Seneca to myslel trochu jinak: mrhání časem, který by bylo možné využít ke studiu, filosofování, kultivaci vztahů s přáteli, pokládal za neúctu k životu. A jsme u otázky, ke které celou dobu směřujeme: Je toto také práce?
Než si odpovíme, vraťme se ještě k tomu plánování času. Měl jsem kdysi v jednom korporátním pekle šéfa, který mě nutil dělat si časové snímky dne, abych viděl, kolik zbytečně promrhám času, který bych mohl věnovat pracovním úkolům. Multitasking, znělo heslo dne.
Čtěte také
Trvalo mi hodně dlouho pochopit, že není moje chyba, když to nefunguje. To generické režimy efektivity jsou v nesouladu se životem. Proč? Proto, že není práce jako práce. Věnujeme se různým druhům práce a každý z nich vyžaduje jiné zacházení, a tedy i jiný typ energie. Administrativa chce reaktivitu. Epizodická produkce chce soustředění. Tvůrčí úkoly chtějí klid a ticho. Práce na sobě chce vůli. A pak je tu ještě tělo, které chce co? Přece spát.
Tohle všechno je v rámci jednoho člověkodne, jak se tak hezky říká, prostě neslučitelné. Neslučitelné existenciálně, ale dokonce ontologicky. Pět různých nároků vyžaduje pět různých lidí. Pokoušet se takové dilema zvládnout pomocí aplikací trackujících čas je podobně marné jako snažit se vyřešit pocit osamělosti na Tinderu. Jedno racionalizuje náhodu, druhé standardizuje touhu. Ono to nakonec třeba i nějak zafunguje, ale je to optimalizace pro projekty, ne pro život. Výjimkám čest.
Čtěte také
Jeden z největších paradoxů, který jsme si kapitalistickou etikou nechali vnutit, říká, že život je dar, a proto je potřeba ho zhodnotit prací. Teď, když už víme, že není práce jako práce, můžeme užasnout nad tím, kolik lidí je schopno vážně tvrdit, že i odpočinek, i ten vysmívaný spánek je, nebo by aspoň měl být, když už je nevyhnutelné ho tolerovat, práce. Rekuperace, nástroj produktivity, investice do budoucího výkonu. Seneca by dnes dost možná byl přední postavou nějakého ant-burnout hnutí.
A tak bych se rád přimluvil ve společnosti, která se naučila tolerovat nezávazné navazování vztahů: nechte nám naše nezávazné spaní! Nezdvihejte nad námi obočí, nemějte nás za lenochy a špatné hospodáře. Nechte nám ho jako vědomé privilegium i jako subverzivní gesto. Protože vposledku každý systém je provizorní, ale spánek je jediná vzpoura, kterou si tělo může dovolit beze svědků.
A pokud je to opravdu nutné, vzbuďte mě prosím tak za hodinku.
Nejposlouchanější
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Eduard Bass: Purkmistr z Podskalí. Příběh sirotka, který držel vorařské bidlo i život pevně v rukách
-
To jeli dva ve vlaku. Poslechněte si krátkou komedii Zdeňka Svěráka, který slaví 90 let
-
Srdce, kosti, petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián, Art Garfunkel a Paul Simon pohledem Pavla Klusáka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.



