Martin Bedřich: Inter arma…

Jakousi laboratoří toho je bezesporu Rusko: strůjce nejhoršího evropského konfliktu od konce druhé světové války, v němž kanalizuje nejen své problémy posledních třiceti let, ale spíš i mnohem starší. V přívalu vojensko-politických, diplomatických a ekonomických informací, jimž se už mnohdy v pudu sebezáchovy spíše vyhýbáme, vesměs mizí kulturní rozměr této katastrofy.

Čtěte také

Martin Bedřich: Ve skanzenu

Hrubé zjednodušení sugeruje, že všichni odpůrci autoritářského režimu byli nuceni ze země uprchnout, včetně umělců, a Rusko je tedy nyní loajální, propagandou a strachem ovládaná země konformních přisluhovačů.

Pod tímto povrchem se ale skrývá realita mnohem složitější, jejíž alespoň rámcové poznání nejenže vnese diverzifikovanější a spravedlivější pohled na současnou situaci, ale také může vést k přemýšlení o určitých obecnějších, ale i velmi osobních otázkách a principech, jež by rozhodně neměly být omezeny jen na kritický pohled na Rusko.

Průvodcem v tom může být mimořádná kniha rusisty a sémiotika Tomáše Glance Souostroví Rusko ve válce proti Ukrajině. Kultura a kontexty 2022–2025. V obsáhlé, informacemi, jmény, osudy a díly nabité monografii se nám z neznalosti a možná pohodlnosti zploštělý obraz Ruska nemilosrdně zvrásní a zkomplikuje.

Čtěte také

Martin Bedřich: Knihy o knihách

Autorův přístup, kombinující jak smysl pro jedinečný lidský rozměr tématu, tak jeho znakový, sémiotický charakter v síti souvislostí, navíc dovoluje stejně nemilosrdně obrátit kritické zrcadlo vůči nám samým či jiným realitám současného světa.

Není mým záměrem rozebírat zde víc než čtyřsetstránkovou knihu zabývající se kulturními rozměry ruské války na Ukrajině, v níž autor probírá témata jako vztah války a jazyka, logiku represe, participaci a rezistenci umělců, charakter prorežimní kultury (tzv. Z-kultury), význam exilu či otázky ikonoklasmu a kolonialismu. Každá z kapitol přispívá k uvědomění, jak specifická a komplexní je současná ruská, a tedy postsovětská, a tedy postcarská, a rozhodně imperiální realita, těžící v maximální míře ze své (bez hodnoticího znaménka) ohromné kultury.

Čtěte také

Martin Bedřich: Fascinace šelmou

Před čtenářem vyvstávají desítky mikropříběhů umělců z širokého spektra postojů k současnému konfliktu: od klavírního virtuoza Pavla Kušnira, uvězněného za čtyři kritická videa na youtubovém kanále – jenž měl v době zatčení celých pět odběratelů –, který zemřel ve vyšetřovací vazbě na následky protestní hladovky (nebo byl zavražděn); přes jednu z nejvýznamnějších básnířek generace narozené kolem roku 1990 Galiny Rymby, pocházející ze sibiřského Omsku, která se po začátku plošné invaze v důsledku přijetí své morální odpovědnosti přestěhovala na Ukrajinu; přes rapera Face, který začínal jako typický cynický chuligán, ale stal se angažovaným v otázkách lidskosti, zranitelnosti a podporoval protiputinovské demonstranty; přes vedení Soudobého muzea umění Garáž, jedné z nejprestižnějších a nejsvětovějších institucí v Moskvě, která zvolila cestu jednoznačné, byť na hraně lavírující resistence; až po řadu konformních až aktivistických podporovatelů režimu a jeho zločinů.

Čtěte také

Martin Bedřich: Chvála zemské osy

Vedle příkladů tvorby a postojů konkrétních lidí ve mně stejně silně rezonují Glancovy otázky po rozměrech a podobách lhostejnosti, ignorance, vytěsňování. Snad žádný vojenský konflikt nebyl nikdy tak zneviditelňován jako právě v Rusku. Lhostejnost lidí může být zároveň aktem sebezáchovy, sebeobrany, kalkulem, oportunismem, psychickým i morálním pragmatismem, reakcí na přemíru zraňujících informací.

Ve vztahu k umělecké činnosti je to pak ještě komplikovanější. Kde leží hranice osobní a umělecké svobody a kde už jde o morální selhání? Jaké nároky v tomto smyslu na člověka klade přináležitost ke státu, civilizaci, kultuře, jazyku? Jaké podoby pak dostává exil – skutečný fyzický, ale i vnitřní nebo třeba jazykový? Jak v takové situaci rozumět manipulacím, jak je reprezentuje kupříkladu instrumentální zneužívání klasické ruské kultury? Nedostávají pak příklady ikonoklasmu, např. strhávání Puškinových soch v Ukrajině, mnohem složitější souvislosti?

Čtěte také

Martin Bedřich: Kánonům navzdory

Hlavně si ale po celou dobu čtení říkám, že všechny Glancem pečlivě dokumentované a analyzované příklady současné ruské kulturní reality volají po transpozici: jak se s jazykem a jeho karikaturním vyprazdňováním vyrovnává třeba současná americká poezie? Neměli bychom otázky resistence a participace společnosti vůči zločinnému režimu nuancovaněji nahlížet třeba v současném Íránu? A jak lhostejnost a ignorantství mrzačí především nás samotné?