Martin Bedřich: Chvála zemské osy

Taková rána, aspoň do okamžiku, než všichni v ulici nastartují a začnou s klením ometat závěje z aut, vnášejí do všedního života záblesky dávných zimních vzpomínek, usazených kdesi hluboko v našem středoevropském kolektivním nevědomí.

Čtěte také

Martin Bedřich: Integrita?

A jsou to i momenty, kdy si uvědomím nesamozřejmost toho, že jsme zvyklí na střídání ročních období. Rytmus je víc než neměnnost, je to kvalita, která na nejzákladnější úrovni mění náš způsob prožívání světa. Není-li krajina rytmizována vrchy a údolími, vysazují lidé kolem cest aleje stromů, aby aspoň ty rozvibrovaly fádní rovinu.

Žijeme nerozlučně s rytmem vlastního srdce, rytmem kroků při chůzi, vyklepáváním rytmu prsty do stolu, když se nudíme nebo jsme nervózní. A střídání ročních období vnáší do našeho života dynamiku, která podkresluje naše vzpomínky a konkretizuje očekávání, akceleruje naše rozhodnutí a prohlubuje spleeny.

Někde jsem četl povzdech, že je škoda, že obvykle nevíme, jaké bylo ve dnech velkých dějinných událostí počasí – že by nám to možná lépe pomohlo pochopit, proč se ta která věc stala. Úloha ročního období do tohoto směru rozvažování patří zcela jistě.

Čtěte také

Martin Bedřich: Trojské knihobraní

Důvod střídání ročních období v našich zeměpisných oblastech má prostý důvod – je jím naklonění zemské osy vůči rovině oběhu kolem Slunce. Je pro mě fascinující, že na tuto skutečnost přišli učenci už ve starověku, a dokonce velmi přesně spočítali daný sklon. Neméně fascinující je nicméně fenomén mýtů a nejrozmanitějších úvah, spekulací a fantastických příběhů, které se s tématem zemské osy pojí.

Nedávno o tom vyšla česky pozoruhodná kniha významného britského znalce hermetismu a okultních tradic Joscelyna Godwina jménem Arktos. Ačkoli současná věda předpokládá, že se sklon zemské osy změnil velmi brzy po raném zformování Země a že to má co do činění se srážkou s jiným tělesem a následným vznikem Měsíce, svět je plný dalších výkladů, které jako ponorné řeky přežívají tisíciletí a sytí lidskou potřebu po alternativních příbězích: Země bez nakloněné osy byla domovem bájné civilizace obývající říši na přívětivém a teplém severním pólu, odkud se pak moudrost a učenost po katastrofické změně postupně šířila směrem na jih.

Čtěte také

Martin Bedřich: Odhalující se příroda

Bájný lid Hyperborejců, obývající zemi věčného slunečního svitu, jistě souvisí se záhadnou Atlantidou či ostrovem Thúlé a jejich potomky byli vznešení Árijci, tajemní obyvatelé Šambhaly nebo Šangri-La. Své si z mýtů o polární říši a odkazu jejích obyvatel vzali následovníci madam Blavatské, stejně jako němečtí nacisté se svými okultními sny o rasové nadřazenosti, anebo blouznivci o duté zemi a tamních vyspělých civilizacích, které je možné navštívit otvory na severním a jižním pólu.

Změnu sklonu zemské osy nicméně chápal jako zhoubnou pro dobro lidstva třeba i Jean-Jacques Rousseau. Představu společností nezkaženého divocha žijícího svobodným způsobem života v prostředí věčného jara podle něj ukončil ďábelský kosmický zásah zvenčí:

Čtěte také

Martin Bedřich: Kánonům navzdory

„Kdokoli chtěl, aby se lidé stali společenskými, dotkl se prstem osy glóbu a ve vztahu k vesmírné ose ji naklonil. Vidím, jak se v tom nepatrném okamžiku mění tvář Země a rozhoduje o poslání lidské rasy; vidím lidi, jak se na určitých místech svého pobývání shromažďují, aby se navzájem pohltili a ze zbytku světa učinili strašlivou poušť.“

Je fascinující sledovat vývoj a proměny těchto idejí, mýtů a příběhů, jak prostupují lidskou kulturou od starověku po současné sci-fi a konspirační teorie. Je zajímavé uvažovat o příčinách potřeb těchto mýtů, o archetypech a komplexech, které je vyvolávají a dodávají jim vitalitu. A ještě krásnější je radovat se z toho, že žijeme ve světě, kde se střídají roční období, kde extatičnost léta vyrovnává tíseň zimy, kde jaro a podzim zrcadlí tajemný cyklus života, kde kyvadlo kosmických hodin pravidelně kmitá a jako velký metronom udává rytmus hudbě sfér.