Martin Bedřich: Integrita?

Můj kamarád navíc hned v první větě začal s tím, že má pocit, že se mu tak nějak rozpadá celý jeho svět. Protože dobře vím, že v jeho případě jde o svět založený mimo jiné na mimořádném vzdělání, bohatých zkušenostech a obdivuhodné práci, bylo mi jasné, že nejde o nějaké prvoplánové žehrání ani o banální dramata.

Čtěte také

Martin Bedřich: Na kouzelném vrchu

Chápal jsem, že mluví o něčem hlubším. Že ho opouští určitá dlouho a poctivě budovaná důvěra ve zcela základní soudržnost a koherenci našeho obrazu světa i věcí v něm. A s takovými pocity určitě nebyl sám.

Už dlouho přemýšlím o tom, jak moc jsme ve svých životech vědomě i nevědomě ovládáni magickým slovem integrace. Integrovat znamená zahrnovat všechno možné pod jednu střechu, a je to tedy dost smysluplný pokyn. Jsme vedeni k tomu, přijímat to, co se nám děje, a ústrojně to zabudovávat do svého života.

Snažíme se, abychom to, co na první pohled vystupuje z řady, ihned šmahem neodmítali, ale nějakým způsobem to zapracovali do nového, vyššího celku, a to je přece dobré. Po všem vylučování a selektování, které může mít podobu jak mezilidské nenávisti, tak psychických problémů daných nepřijetím a vytěsněním určitých rysů vlastní osobnosti, je takový integrující přístup jistě v pořádku.

Čtěte také

Martin Bedřich: Kánonům navzdory

Integrace odlišných názorů ve skupině, cizích etnik ve společnosti či věkových kategorií v zaměstnání, integrace různě znevýhodněných ve škole, anebo také přijetí nejrůznějších bolestí a vnitřních zranění v psychice, přijetí odlišných vnitřních hlasů, které tvoří mou osobnost… – to vše je bezesporu dobrým krokem ve světě, který je z principu rozmanitý, různorodý, mnohotvárný.

Ale je tu určité nebezpečí představy, že takto integrovaný svět bude hladší, smysluplnější, harmoničtější, přehlednější, protože úsilí, které jsme v tomto směru vykonali, má přece směřovat právě k tomu a mělo by nás odměňovat lepším pocitem. Naše podvědomí tíhne k harmonii, uspořádanosti, přímočarému příběhu.

Harmonizující příběhy ostatně vytváříme i jako společnost, třeba z našich dějin, a podobně se vztahujeme ke svým životům. Z chaosu mládí hledáme cestu k vlastní osobnostní integritě a zralosti, přijímáme nejrozmanitější podněty z okolního světa a zjištění o sobě samých a skládáme tak svůj unikátní příběh, na němž pak stavíme život. Má to ale svá úskalí.

Čtěte také

Martin Bedřich: Odhalující se příroda

Co když je nutné v určité životní fázi tento přístup zcela přehodnotit? Čím jsme starší a zkušenější, tím intenzivnější, bolestnější a silnější může být tušení, že žádné přehledné příběhy života, dějin ani světa neexistují.

Že přijímání ostrých a nepříjemným fragmentů sebe a všehomíra musí být možné i bez chlácholivé integrace – že jsou věci, které nelze ignorovat, ale nejde je ani snadno ochočit a zapracovat do předem vymyšlené mozaiky. Že prožitek určité nesmyslnosti světa není jen vývojová etapa dospívání, ale vrací se později jako mnohem těžší výzva, stavící na hlavu naši touhu mít vše pod kontrolou, víceméně pevně v rukou, a zpochybňující naše dlouholeté poctivé úsilí práce na sobě.

Čtěte také

Martin Bedřich: Trojské knihobraní

Myslím, že právě v takovémto odpoledni lidského života se může rodit skutečná moudrost, totiž když se rozpadání, pouštění věcí z rukou, neintegrující přijímání skutečnosti opravdu stane novým životním programem. Když se desítky let budovaná stavba začne vědomě rozebírat, když už objektem pozornosti nebude harmonizující tendence po soudržnosti, ale naopak nehodnotící přijetí rozporů, odlišností, všeho toho, co vyčnívá a překáží, propojované spíše jen údivem a soucitem.

Jak ostatně ukazují dějiny lidstva, jsou věci, které se nedají shladit integrujícím příběhem, pokud nejsme ochotni zavřít obě oči a ohnout svůj rozum: opravdu si nikdy neporadíme se zlem, které nás neustále drásá svou neodbytnou přítomností, nelze se srovnat se strukturální nespravedlností a nerovností v našem světě, věčnou záhadou je koneckonců každý jiný člověk, a doopravdy integrovat ostatně nelze ani ten hip-hop.