Jan Bělíček: Hanba jsou ti druzí. Případ Gisèle Pelicot

Nese podtitul Hanba musí změnit strany a odkazuje na feministické heslo, které se používá v souvislosti s kulturou znásilňování a na obranu lidí – především žen –, které otřesnou zkušenost znásilnění zažili na vlastní kůži. Přestože je znásilnění samo o sobě jedním z nejodpornějších zločinů, příběh Gisèle Pelicot bohužel dokáže i tak šokovat.

Čtěte také

Jan Bělíček: Topolův groteskní portrét pražské inteligence

Žila se svým manželem Dominiquem takřka padesát let, když se shodou náhod dozvěděla o jeho utajeném životě sadistických sexuálních fantazií a začala postupně rozplétat, jak tyto fantazie souvisí s ní samotnou. Když francouzská policie jejího muže zadržela kvůli tomu, že si v obchodním centru fotil ženy pod sukní bez jejich vědomí, zabavila mu telefon i počítač a objevila zde obří archiv pornografického materiálu z jeho vlastní produkce. V drtivé většině hrála v těchto filmech hlavní roli právě jeho žena Gisèle.

Zjistilo se totiž, že ji v posledních deseti letech opakovaně podával léky, které ji uvedly do bezvědomí. Jakmile upadla do spánku, začal ji nejprve sám znásilňovat, aby postupem času na uzavřených fórech nabízel její bezvládné tělo i jiným, podobně nemocným mužům. Jak se ukázalo, Dominique Pelicot trpěl hned několika sexuálními poruchami včetně nekrofilie a takzvaného kandaulismu, kdy dotyčného vzrušuje, když někdo souloží s jeho partnerem či partnerkou.

Čtěte také

Jan Bělíček: Prózy Bena Lernera o katastrofách nitra i světa

Gisèle Pelicot v textu mapuje vlastní život a život svého manžela a snaží se pochopit, proč ji několik let bez jejího vědomí a svolení předhazoval neznámým mužům a podílel se na jejím znásilňování. Vypravěčka si vzpomíná na výpadky paměti, které ovšem přisuzovala dědičnému onemocnění, jemuž podlehla její matka, když bylo vypravěčce devět let.

Připomíná si celou řadu situací, které evidentně souvisely s neuvěřitelným jednáním jejího muže, kterým ale nepřisuzovala žádnou vážnost, protože jí ani ve snu nenapadlo, že by byl něčeho podobného schopen. Nenapadlo ji, že by bolesti v oblasti přirození či úst, či záhadné výtoky z vagíny mohly s jeho osobou nějak souviset.

Čtěte také

Jan Bělíček: Proč v Evropě probíhala genocida žen?

Přestože se v této věci už celá řada věcí mění, v souvislosti se znásilněním stále přetrvává představa, že znásilnění je hrozba přicházející do našich životů zvnějšku. Jak ale dokládá i tento případ, mnohem častěji vyvěrá z těch nejintimnějších vztahů. Právě tato skutečnost se pro Gisèle Pelicot stala hlavní motivací, proč si přála celou svou kauzu medializovat a dostat pod dohled veřejnosti.

Na tomto příběhu je fascinující především to, jak se pod tlakem událostí a postupně odkrývaných faktů stává z relativně skromné a nenápadné ženy bojovnice proti patriarchální společnosti a celé kultuře znásilnění. Banalita a všednost zla ji radikalizuje takovým způsobem, že postupně touží po tom, aby byly odhaleny tváře všech násilníků, kteří navštívili její ložnici, když bez vědomí dřímala na své posteli, zatímco oni prznili její tělo.

Čtěte také

Jan Bělíček: Všechny ty domy bez východu

Přestože autorka věnuje opravdu hodně času tomu, aby jednání svého muže pochopila a začlenila ho do mozaiky jejich společného života, žádné vysvětlení, ani úleva se nedostavují. Příběh Gisèle Pelicot má přesto relativně pozitivní vyústění. Po všech hrůzách, které musela proti své vůli prožít a po všech devastujících zážitcích s více než padesáti různými muži si dokázala najít nový partnerský vztah a znovu nalezla i cestu ke zbytku své traumatizované rodiny.

Žena, na níž se sexuálně ukájely desítky mužů, zatímco v bezvědomí ležela v pomyslném bezpečí svého domova, se skutečně nemá za co stydět, na rozdíl o pachatelů a jejího muže, který zneužil její důvěru a lásku. Právě proto nese kniha podtitul „hanba musí změnit strany“.