Martin Bedřich: Trojské knihobraní

Barokní areál mezi Vltavou a viničnými svahy se ten prosluněný víkend, jeden z posledních krásných toho babího léta, zaplnil lidmi, které i ve světě AI a virtuální reality pořád zajímají rozmanitě potištěné aršíky papíru svázané nebo slepené příhodným způsobem do něčeho, čemu říkáme víc než tisíc let kniha.

Čtěte také

Martin Bedřich: Odhalující se příroda

Součástí veletrhu byl i dvoudenní doprovodný debatní program zaměřený na otázky formy a obsahu ve vztahu ke grafickému designu a vydávání knih. Témata stará jako lidstvo samo a médium tradičnější než rodina, řeklo by se. A přesto se pod štukovými šternberskými stropy a v sousedství velkolepého malovaného sálu jak vystřiženého z nějakého palazzo romano událo něco nadmíru nesamozřejmého – protože ke všemu krásnému, chytrému a lidsky vřelému je radno přistupovat spíše s údivem a vděčností.

Zajímaví a tvůrčí lidé zde mluvili o tom, jaký je jejich život s knihami, mezi knihami a pro knihy. Spisovatelé, básníci, redaktoři, grafici, fotografové, ilustrátoři, písmaři a kritici svými vystoupeními zcela přirozeně a s prosluněnou lehkostí, která jaksi patřila k tomu poslednímu letními víkendu, znovu a znovu prozkoumávali to zvláštní zaujetí, které mají určití lidé pro knihy, jejich podobu, úpravu, charakter.

Čtěte také

Martin Bedřich: Kánonům navzdory

Naše kultura je totiž ve skutečnosti přesycena knihami, takže velmi snadno zapomínáme na to, o jak pozoruhodný fenomén se jedná. I ti, kteří nečtou a knihy si nepořizují, je obvykle považují za něco zcela běžného. Ale je tomu tak skutečně? Knihy svou dostupností a v současné době i vysokou polygrafickou úrovní dávají zapomenout na to, že dostat se ke knize, a navíc i dobře vyrobené, není vůbec nic samozřejmého.

Zamyslíme-li se nad nimi trochu důkladněji, snadno dojdeme k překvapivému zjištění, jaký nepoměr zde vládne mezi kreativitou všech, kdo se na vzniku knihy podílejí, a dalším nakládáním s ní včetně její ceny. Dáme-li do závorky samotný tvůrčí proces psaní, což by naše úvahy už zcela zkomplikovalo a odvedlo někam daleko, stačí si uvědomit, jak se právě onen obsah díla postupně obléká s pomocí řady profesionálů do nejrůznějších forem – prostřednictvím písem do sazby, podřízené určité komplexní grafické představě, jež se pak skrze vybraný typ papíru dostává díky technologii tisku a knižní vazby už ve zcela hmatatelné podobě na světlo denní.

Čtěte také

Martin Bedřich: Podoby jarního osvícení

Přitom třeba tisk patří k nesmírně sofistikovaným procesům a dnešní čtenář mu nepromine ani vlásek zaváhání. Málokde se dnes vyžaduje pouze stoprocentní kvalita, tak jako je tomu právě u tisku. Mezi knihami v tomto smyslu neexistuje kategorie II. jakosti. Ale čím dál víc se to týká i sazby a redakce, skutečně zmršených knih nakonec není tolik. A dále samozřejmě platí, že každý knižní titul je unikátní – musí mít jiný obsah, jiný název, jinou podobu obálky.

V rámci běžných knih neexistují padělky, žádné falešné vuittonky. Kniha je plod vysoce kondenzované kreativity řady lidí, který pak ovšem někdo třeba jen nakousne a odhodí, protože její cena je stále hluboko pod její skutečnou hodnotou. A všem zúčastněným nezbývá než se hned s další vervou vrhnout do přípravy další knihy.

Proto mě baví poslouchat tyto lidi, jak přes to všechno mluví o svém zamilovaném poslání, jak je pro ně každá nová kniha, kterou dostanou v jim odpovídající míře rozpracovanosti do rukou, dalším momentem jejich sebe-vědomí, tedy uvědomování si sebe jakožto těch, kdo něčemu novému pomáhají na svět, v jejichž tvůrčím zásahu se určitá část obsahu vtěluje do formy a forma se prostupuje obsahem.

Čtěte také

Martin Bedřich: Na kouzelném vrchu

Myslím přitom vždy na čínského umělce Aj Wej-weje, který vzpomíná na své mládí strávené v kárném táboře, kde byl během kulturní revoluce internován se svým otcem a kde měl po celou dobu k dispozici jen jednu jedinou rozsalátovanou knihu se dvěma reprodukcemi.

Stíny vrhané barokními sochami na monumentálním schodišti zámku se prodlužují, od řeky jde příjemný chlad, otevřenými dvoukřídlými dveřmi je vidět do freskami zdobeného sálu, kde se začínají balit jednotlivé stánky. Karneval barev, papírů, formátů, vazeb a nejrůznějších milých zbytečností končí, pár nových knih mě tíží v batohu.

Poslouchám na půl ucha něco o finesách sazby vícejazyčných textů a přemýšlím o postesknutí, které padlo v jedné z debat – totiž že se každý den na světě vyprodukuje něco jako 5 kvintilionů bajtů dat, a jestli pak má tedy ještě smysl knihy produkovat. Jistě ne každý krajíc z takového bochníku potřebuje komplexní nakladatelskou a vydavatelskou péči. Anebo vlastně právě proto je skvělé, že knihy pořád ještě vydávat chceme a můžeme, a že můžeme mít radost z tolika lidí, kteří to dělají tak skvělým způsobem.