Anna Beata Háblová: Jsi Banksy?
Dívka natahující ruku k červenému balónu ve tvaru srdce, silueta maskovaného muže, který místo molotovu hází kytici květin, dva líbající se policisté, portrét Stevea Jobse jako syrského uprchlíka, holubice míru s neprůstřelnou vestou, pokojská zametající nepořádek pod koberec. To je zlomek výjevů, kterými Banksy stačil pokrýt některé zdi a ulice našeho světa.
Satirickými výjevy kritizuje pokrytectví, násilí, vykořisťování, manipulaci. Jeho obrazy se smějí mocným a bohatým, zatímco tato díla mocní a bohatí kupují a přeprodávají na aukcích, aby se jimi chlubili podobně bohatým návštěvám svých rezidencí.
Čtěte také
Jiní na Banksyho díle parazitují. Zakládají falešná muzea s názvy jako Banksyho svět nebo Muzeum Banksy, kde vystavují pečlivě zarámované kopie nebo fotky fotek, které se tváří jako originály, ale původními díly nejsou. Z Banksyho se stala světoznámá značka, fanoušci na sítích sdílejí selfie s jeho malbami a upřímnou radost, když někde ve městě objeví nový umělcův kousek.
Na veškeré šílenství uměleckého provozu Banksy reagoval jedním ze svých děl, když do rámu svého obrazu zabudoval skartovač pro případ, že by došlo k jeho přeprodeji na aukci. To se také v roce 2018 stalo. Obraz byl v Sotheby´s vydražen za milion liber a Banksy dálkovým ovladačem spustil jeho zničení. Skartovač se sice během práce zaseknul a svoji úlohu nedokončil, ale i tak na tvářích sběratelů a do té doby dobře naladěného licitátora bylo vidět upřímné zděšení.
Ani tím ale Banksy nad sběratelskou kulturou nevyhrál, protože napůl zničený obraz se o dalších pár let později vydražil opět, a tentokrát ještě dvacetinásobně dráž.
Čtěte také
Novináři vždy pátrali po Banksyho identitě a spekulovali, kdo by jím mohl být. Až letos v březnu ale přišli s neochvějnými důkazy a fotkou prošedivělého muže s podbradkem, která obletěla svět. A to i přesto, že si Banksy skrze svého právníka výslovně přál v anonymitě zůstat.
Média ale nechtěla jeho uměleckou potřebu respektovat. Pár dní se o tomto prolomení diskutovalo na všech možných platformách, po několika týdnech nicméně ruch kolem Banksyho opět utichl. Banksy se totiž rozhodl na spekulace a dotazy nereagovat. Když nemáte protivníka, dlouho do zdi křičet nevydržíte. Myslím, že Banksy bude docela chytrý chlápek.
Anonymita je médium, ve kterém se rozhodl tvořit proto, aby mohl nastavovat zrcadlo těm, kteří se v něm vidět nechtějí. Výběrem témat sahá na ty nejvíc bolavá místa. Jeho anonymita mu pomáhá nejen vstupovat do veřejného prostoru, ale alespoň částečně se chránit před těmi, kteří by se mu za nepříjemné vzkazy sdělované v obrazech chtěli pomstít.
Čtěte také
Zdá se mi, že to, o co Banksymu jde v první řadě, není jeho značka, davové šílenství nebo záliba vidět se zvěčněný na fotografiích, ale touha po svobodném vyjadřování, po lidskosti, která lidem chybí, po vyváženosti světa. To je důvod, proč v této úvaze nezmiňuji jeho občanské jméno, nebo spíš spekulace o jeho jménu. Protože chci jeho anonymitu ctít. Chci respektovat médium, pro které se jako umělec rozhodl.
I když kdo ví, jestli jistota médií ohledně jeho jména není jen další novinářská fáma. Protože Banksy klidně může být i umělecká skupina. Mohou to být všichni ti, kdo se kdy na těchto obrazech podíleli. Anebo ještě dál – mohou to být všichni, kdo kdy vyšli do ulic, aby mluvili o nepříjemných věcech. Kdo měli chuť chránit slabé a postavit se silným. Kdo hledali soucit. Možná, že za určitých okolností může být vlastně Banksy každý z nás.
Nejposlouchanější
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Karel Čapek: Bílá nemoc. Slavné protiválečné drama na obranu denně pošlapávané humanity
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Pavel Molek: Křižovatky. Drama o osudu Aloise Kříže, symbolu kolaborantství za protektorátu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.


