Gustave Flaubert: Bouvard a Pécuchet. Rozhlasová premiéra příhod dvou pařížských písařů

Bouvard a Pécuchet patří ke knihám, ke kterým měl autor nejvřelejší poměr (byť knihu nestačil dopsat, zemřel uprostřed psaní dne 8. 5. 1880). Flaubert zde vynikajícím způsobem zachytil dvě věci: maloměšťáckou touhu po absolutnu a reakci prostředí na jejich hloupé či podivínské interpretace mechanicky přejímaných a špatně pochopených názorů a vědomostí. Aby se prodral nepřeberným množstvím vědomostí i pseudovědomostí a aby mohl dokázat nesmyslnost takového počínání, prostudoval Flaubert obrovské množství nejrůznějších učebnic a příruček ze všech možných oborů.

Geneze této knihy má u Flauberta hluboké kořeny: již v roce 1843 se jednomu příteli svěřil s úmyslem sepsat příhody dvou písařů, kteří se uchýlí na venkov, kde pokusí o nejrůznější zaměstnání, aby se nakonec znuděni všemi pokusy vrátili k opisování. Další zmínka o tomto tématu je v jeho korespondenci z r. 1872, kdy píše, že se chystá vylíčit příhody dvou staříků, kteří opisují jakousi encyklopedii obrácenou ve frašku. Knihu začal psát v r. 1877. Ve své nenávisti k měšťákovi se dle svých vlastních slov chtěl pomstít lidské hlouposti.

Dva vysloužilí písaři se usadí na venkově a chtějí studovat různé vědy. Jeho dva antihrdinové se zabývají celou řadou oborů (zemědělství, chemie, anatomie a fyziologie, hygiena, medicína, astronomie, geologie, historie, písemnictví). Výsledek je pokaždé stejný: Bouvardovi a Pécuchetovi se jejich dočasný koníček vždy rychle omrzí, oni se oddají novému zájmu a nutně opět zažívají nový nezdar.

Jak by definitivně vypadal nedokončený román, to už se nikdy nedozvíme. V pozůstalosti se ovšem našly poznámky k zakončení děje. Po konečném rozchodu s venkovským prostředím si oba muži nakonec pořídí stůl a psací náčiní a vrátí se k opisování... Poslední slova závěrečných poznámek znějí: „Pustí se do toho?“ Končí tedy přesně tam, odkud vyšli.