Petr Borkovec: Velký mrtvý kapr

To, že jde o detektivku, jsem poznal podle edice; název ani jméno autora mi nic neříkaly. „Šli jsme po cestě podobající se říčnímu korytu.“ Věta se mi líbila. Byla věrná krajině, její autor asi bude dobrý pozorovatel.

Čtěte také

Petr Borkovec: Negroni

A také, zdálo se mi, skryl do té úvodní věty nenápadné znamení, varování: to, co nás čeká, nebude v žádném případě jednoduché. Představil jsem si, jak se čtenář – po tom, co se ponoří do napínavého příběhu – vrátí na začátek, a cesta podobající se řece, která vyschla nebo změnila tok, dostane nový, najednou tak zřejmý význam. 

Zapátral jsem na stránce – brzy ráno, vymrzlý na vymrzlém nádraží –, jestli se dál píše o muži a ženě, zda jde o pár. Na tu první větu jsem ale při procházce myslel především proto, že přesně takovou cestou – cestou připomínající řečiště – se k mokřadu mezi městem M. a vesnicí S. přichází. Byl jsem tady sám, tehdy i teď.

Čtěte také

Petr Borkovec: Úhořový festival

Když už jsem se o té procházce rozpovídal – v lednu se mi také, nad padlými, dávno mrtvými kmeny, co ležely v různých výškách pod vrstvou nažloutlého ledu, obklopené nehybnými bublinami, vybavila japonská báseň o mrtvém kaprovi, kterého si jde autor prohlédnout, ačkoli venku mrzne. Objevil jsem ji díky jednomu známému, který mi čas od času doporučí četbu. Většinou něco neobvyklého, „specialitu“, jak říká.

O autorovi mi tentokrát pověděl jenom to, že jeho otec byl mnohem slavnější básník nežli on, jeho prvorozený syn. Nic víc. Víc asi nevěděl. V tom trojverší, které přesně znělo „za hrozného mrazu / si jdu prohlédnout velkého / leklého kapra“, bylo tolik pozorné přítomnosti! A bezelstnosti snad až dětinské. O čem to básník vlastně píše, mluvil jsem sám pro sebe a prodíral se chrastící vysokou travou na hrázích? Proč zmiňuje, že mrtvý kapr je „velký“? Proč zdůrazňuje, že vychází do nesnesitelného mrazu, aby ho mohl zkoumat? 

Čtěte také

Petr Borkovec: V maríně

Připadalo mi, že celá situace směšně trvá na něčem, co vůbec není – ale zároveň jsem báseň nemohl pustit z hlavy, protože se dotkla čehosi, co jsem už někde někdy dávno poznal. A byl jsem si naprosto jistý, že je úplná, že nepotřebuje dořečení. „Velká stříbřitá skvrna“ (tak jsem si to pojmenoval), v niž se báseň v mé hlavě proměnila, představovala oslňující vstup do důvěrné skutečnosti, kde se děje všechno najednou a já dovedu každou jednotlivost registrovat a udržovat s ní spojení.

Mrtvá ryba v básni – představoval jsem si, že leží na břehu nebo zamrzlá v mělčině pod ním a že básník se k ní vrací, když ji předtím přešel – způsobila, že jsem ve zmrzlém mokřadu hledal zvíře. Nebo jeho ostatky. Verše Rjúty Iidy, jak se básník jmenoval, vypovídaly i o jednoduché lidské zvědavosti. 

Čtěte také

Petr Borkovec: Jubilejní book club v městečku Č.

O přitažlivosti leklého těla velké ryby, které se zjeví z temnoty na denním světle, hraje ještě živými záblesky a barvami, nebo se nachází v pokročilém rozkladu a z jeho útrob trčí páteř stočená v tak živoucí záhyb, že působí jako rybí ocas ve chvíli, kdy se při lovu vymrští nad hladinu. Ale kromě spadlého volavčího hnízda, mělkého jako dno velikého proutěného košíku, jsem na nic nenarazil.

Začal už duben, odpoledne se rozsvítilo a cesta k mokřadu se po dešti podobá říčnímu korytu mnohem přesněji než v zimě. Už zdálky se ozývají velcí ptáci.