Petr Borkovec: V maríně
To místo není na plátně s portrétem vln nebo na rytině s portrétem plachetnice, ale klidně by mohlo být. Když tam stojím, vždycky se cítím jako v obraze: divím se a nevěřícně zírám kolem sebe a zároveň mě ani na okamžik nepouští vědomí toho, že jsem pozorován, že mám diváka, jemuž máloco unikne.
A i když si za ty oči, které mě sledují, domýšlím a dosazuju zvířata i věci (jiné lidi málokdy), dobře vím, že se na sebe dívám já sám. Konec konců z tohoto vyplývá moje hrozná roztržitost, afekt a lhavost při pozorování světa a pocit osamění. Nedovedu doopravdy pozorovat. Jen se dál učím.
Čtěte také
Marina di Ravenna. Přístaviště, kotviště u Ravenny, kousek od trajektu, který je spojuje s Porto Corsini. Plachetnice, plachetnice, plachetnice a jachty, čluny s kajutami i bez nich a malé parníky. Blízko rybářské restaurace, jejíž nejvzdálenější venkovní stoly se už už dotýkají rybářských lodí se zelenými provazy, co smrdí jako nahnilí krabi, i starých bójí s výbornou pamětí.
Tam to je. Mezi uličkami Viale Zen a Vialle delle Nazioni. Před bílým vycházkovým molem, které mi vždycky připadá jako trup letadla: bojím se zajít až k jeho okraji, abych po široké a hladké ploše nesklouzl do moře. Zvedá se mi žaludek, pokaždé. Ale ve skutečnosti je molo běžné (snad pozoruhodně dlouhé) a jeho kraje hranaté a bezpečné, navíc značené žlutými pruhy, přerušovanými vždycky čerstvě natřenými úvazními sloupky v pravidelných, dost krátkých rozestupech.
Čtěte také
Ta litinová úvaziště vypadají jako modré zakaboněné žáby. Možná mě mate, že při chůzi po molu vždycky zírám na kapoty malých jachet a člunů, jichž tady kotví snad stovky, nebo to, že mě přitahují obliny zaoceánského parníku, který tady občas krátce zakotví a hned zas odplouvá, ty mělké rozlehlé prohlubně a mírná vyklenutí, co se ve všem odlišují od okolí a působí jako ze snu. Tady to je, tady stojí. Opřené o stěnu haly, v níž se porcují ryby a třídí mořské plody.
Automaty na rybářské potřeby.
Vypadají jako dávno vyřazené z provozu, zrezlé a špinavé; vypadají, že se co chvíli sesunou každý na jinou stranu. Ale jsou napěchované potřebnými věcmi, a kyblíky a kelímky, kterých je vedle celý sloup a do nichž padají čerství nebo sušení červi nebo granule, se otočí mnohokrát za den.
Čtěte také
V horních částech dvou čarovných skříní spí pod zapatlaným sklem průhledné sáčky se třpytkami, gumovými a plechovými nástrahami, vlasci a návazci a splávky. Leží tam kovové rybí hlavy se složitými háčky. Jak se sluneční světlo, posílené odrazy bílých stěn haly a restaurace, ztěžka prodírá dovnitř, stříbřité tepané návnady a vejčité chromy občas zablýsknou tím samým bílým stříbrem, kterým blýskne rybka, když se objeví nad hladinou.
Ovál, tak tence vyťukaný a tak plný světla a stříbra, že se zatají dech. A drobné gumové nástrahy, banánky s opatrnou fialovou barvou nebo útlé kolébky se pstruhovou duhou a tečkami, stojí v těch automatech jako naložené v láku, jako dávno zavařené a jejich barvy tlumeně opalizují.
Čtěte také
Ve stínu mašin leží kočky znavené žárem, celým tělem přisáté k asfaltu, placky, jako mrtvé – když chceš červy, musíš je překročit; vidím sám sebe, jak obezřetně stoupám mezi ně, krčím jednu nohu, dívám se pod nohy a ohlížím se, zda některé nestojím na vousech. Kradu se mezi nimi. Některé z koček zdvihnou hlavu. Jen hlavu, tělo zůstává rozlité. V plném slunci vidím, jak se černé kameny horkem odlouply od země a měkce se vrátily nazpět. Neozval se žádný zvuk. Teprve potom hodím drobné.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
