Milena Bartlová: Monumenty Aleše Veselého

Expozice je instalována v mimořádném prostoru velké dvorany. I rozměrná díla z období sedmdesátých a osmdesátých let, která vznikala v sochařově venkovním areálu ve Středoklukách, tu působí jako mašinky. Málo prostorové představivosti a odvahy, které byly naopak pro Veselého sochařské realizace a návrhy tak příznačné, ale výstava prokazuje, když menší formáty schovala do rozměrné kostky, vybudované uvnitř haly.

Čtěte také

Umění mladé generace přestávám chápat. A je to normální, nechci být starou strukturou, říká Milena Bartlová

Nebudu tady teď vykládat Veselého umělecký životopis ani hodnocení jeho jednotlivých etap – to najdete v rozsáhlé dokumentaci, která výstavu doprovází, v katalogu připraveném kurátorkou Monikou Čejkovou a hlavně ve výstavě samotné. Chci vás nalákat na výstavu připomínkou toho, co ve výstavním sále není.

Navzdory velkým rozměrům výstavní haly byla asi nejznámější tuzemská Veselého monumentální práce ponechána na chodníku, jako svého druhu poutač. Jmenuje se „Kadiš“, což je židovský chvalozpěv, jehož část recitují pozůstalí po dobu jednoho roku od úmrtí blízkých. Sedmimetrovou sochu Veselý vytvořil v rámci sochařského sympozia v železárnách v Ostravě v letech 1967–1968, vyjádřil jí však prožitek z úmrtí svého otce, k němuž jej vázal velmi těsný vztah, zesílený roztržením rodiny za protektorátu.

Na fotografiích z původního umístění i z volného prostoru ve Středoklukách působí monumentálně a expresivně. Na rušné křižovatce ji kontrast s Veletržním palácem opticky zmenšuje a více než naléhavá existenciální výpověď působí složitá struktura zkroceného formálního chaosu. Právě Veselého dílo přitom ukazuje, jak velmi na velikosti záleží a jak působivá je hmotná monumentalita jako tvůrčí princip.

Čtěte také

Retrospektiva sochaře Aleše Veselého i laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého v NGP

Na samotné výstavě mohou návštěvníci přehlédnout, i když katalog na to upozorňuje, že ještě větší, dvaadvacetimetrová socha „Brána nenávratna“, je instalována necelých deset minut chůze od Veletržního paláce. Veselý ji vytvořil pro památník, který se připravuje na místě staré budovy nádraží Praha – Bubny, z nějž v letech 1941–1944 nacisté odváželi transporty židovských občanů Prahy takzvaně „na východ“ – do vyhlazovacích táborů v Polsku.

Půjdete-li na výstavu takzvaně v nedělním, jak se sluší, může se stát, že při hledání „Brány nenávratna“ vás potká zneklidňující zkušenost. Dílo se totiž tyčí uprostřed těsné plechové ohrady, která ho chrání před stavebním provozem. Stojí v chaotickém, bahnitém a rozbitém terénu na ne-místě, jež zbylo po dávno opuštěném železničním depu a od běžných ulic ho odděluje hustý provoz šestiproudé dálnice. Možná ale právě takhle se přiblížíte duchovnímu světu Veselého tvorby o něco lépe než v klidné, prosvětlené a vytopené galerii.

Mně osobně nejvíc fascinují Veselého návrhy z posledního desetiletí jeho života, které realizovány nebyly a existují jen v kresbách, kolážích a modelech. Na výstavě nebo v katalogu si musíte vyhledat jejich nenápadnou dokumentaci. Ze čtyř návrhů gigantických realizací v izraelské poušti považuji za nejsilnější „Horu hor“, již bych si troufla označit doslova za umělecký chrám, místo pro zjevení nezobrazitelného Hospodina.

Aleš Veselý: Retrospektiva Alešville|foto:Národní galerie

Jistě, Veselého pouštní imaginace nebyly výtvarně úplně originální a i když neměl možnost vidět díla severoamerických landartistů, znal izraelské práce Dani Karavana. Je škoda, že výstava má charakter autorské retrospektivy spíš než muzejní či uměleckohistorický. Ráda bych viděla vedle Veselého soch i díla jeho blízkých přátel, Medkovy obrazy či Fárovy asambláže. Originalita ve smyslu prvenství snad už není tím hlavním, čím výtvarnou tvorbu posuzujeme – uvažujme spíš o tom, co je dobré, než co je nové. A nejlepší Veselého věci jsou dobré doopravdy.