Alena Scheinostová: U bran Babylonu
„A je to tu zase. Lžete. Jako všichni novináři!“ pustila se do mě divačka jistého mého pořadu. Protože byl o jakémsi zcela neškodném vatikánském tématu, nikoli o Ukrajině, vakcínách nebo dezinformacích, což jsou náměty generující osočení ze lží naprosto spolehlivě, trochu mě to zmátlo. Nakonec jsem usoudila, že bude mít paní na mysli můj make-up, kterým mi maskérka před natáčením ubrala aspoň deset let.
Je to k vzteku, ale je to tak – jako na kameře ve skutečnosti už dávno nevypadám.
Čtěte také
Mýlila jsem se. Dáma se na internetu odmlčela, aby vzápětí vypálila přímo na komoru. Mluvila jsem totiž o papeži. A zrádně jsem neuvedla, že mám na mysli toho římského!
Pravda, papeže mají také koptové a 951 lidí u nás se Papež dokonce jmenuje. Dalších čtrnáct se potom jmenuje Papeš, psáno s Š na konci, jako býval pan Zdeněk Papeš, mnohaletý předseda zásadního kulturního spolku Pražský Sušičan. Předsednictví mimochodem převzal zase po panu Císaři, křestním jménem Rudolfu. Pro zmíněnou dámu avizuji, že se nejednalo o císaře Rudolfa, a tím tento roztomilý detail opustím.
Čtěte také
Tu drobnou internetovou roztržku by se dalo přejít s pousmáním. Odhaluje ale – jako tolik jiných dnešních názorových výměn – cosi dost podstatného o naší schopnosti se dorozumět. Nejen že kolikrát už předem předpokládáme, že nás chce druhý ožulit, obelhat nebo jinak vodit za nos. O novinářích je to ostatně předsudek, který se traduje bezmála od roku 1605, kdy jistý Johann Carolus vydal ve Štrasburku první tištěné noviny.
Co ale leckdy předpokládáme jako evidentní – tedy že mluvíme o Vatikánu, a tudíž nemáme na mysli papeže koptských křesťanů, tím méně pana Zdeňka – ukazuje se nespolehlivé. Přestáváme sdílet základní informace, znalosti a povědomí. Odborně by se tomu řeklo nejspíš „ztráta společného referenčního rámce“, v každodenním životě to prostě znamená, že jsme méně a méně schopní navzájem se domluvit.
Čtěte také
Praví se v knize Genesis: „Řekli si vespolek: Nadělejme cihel a důkladně je vypalme. Vybudujme si věž, jejíž vrchol bude v nebi. I sestoupil Hospodin, aby zhlédl věž, a řekl: Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli. I rozehnal je Hospodin po celé zemi.“
Biblické město Babylon – znamená to Zmatek – se stalo symbolem blábolení, kdy jeden druhému nemůže porozumět. Jako za biblických časů dnes existujeme nikoli spolu, ale vedle sebe, ve svých kmenech a bublinách. Dokud se nedohodneme, kdo je papež, nevadí to tolik. Když se ale různíme v pojmech, jako jsou dobro, láska nebo pravda, to už je na pováženou. „Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomí je síla,“ varují slogany z Orwellova románu.
Na vůli domluvit se, schopnosti se dorozumět stojí civilizace. Necháme-li se o ně připravit, budeme si muset, po mnoha těžkých ztrátách, civilizaci vybudovat znovu. Od začátku.
Nejposlouchanější
-
Michel Houellebecq: Podvolení. Francie blízké budoucnosti a příběh o hledání víry, lásky a hranic
-
Michel Houellebecq: Mapa a území. Příběh fotografa, který hledá nové způsoby uměleckého vyjádření
-
Frank Bertrand: Poslední noc Tennessee Williamse. Bilanční monolog stárnoucího umělce
-
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

