Jakob Wassermann: Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu

Jakožto bytostného psychologa a etika zajímalo německého prozaika Jakoba Wassermanna (10. 3. 1873 – 1. 1. 1934) niterné dění v člověku. Wassermann zkoumal, jaké vnitřní síly a popudy lidi vedou k určitému jednání. Není proto divu, že ho zaujala i rozporuplná osobnost Kryštofa Kolumba, jehož příběh je pln paradoxů: Kolumbus toužil objevit Indii – a objevil Ameriku; bažil po bohatství a slávě – a zemřel chudý a téměř v zapomnění; chtěl přinést pohanským domorodcům křesťanství – a stál na počátku masového vraždění.

Vpravdě jako Cervantesův pošetilý „rytíř smutné postavy“: cokoli v dobré víře učinil, zvrátilo se v pravý opak. To všechno zlákalo romanopisce Wassermanna k rozvinutí velkolepé paralely: Kryštof Kolumbus jako Don Quijote oceánu...

Při líčení mořeplavcových osudů se autor držel obecně známých historických faktů. Velmi působivě je líčena honba za zlatem. Zlato chtějí všichni: španělská koruna, šlechtici i dobrodruzi účastnící se plavby. Zlato chce i Kolumbus – je to jediný hmatatelný důkaz, který mu má dát za pravdu, který má přesvědčit okolí, že není fantastou a snílkem, za jakého ho všichni považují.

Wassermann tvrdě kritizuje Kolumbovu touhu po zlatě, která se zvrhla a stala se příčinou genocidy domorodého obyvatelstva. Autor tak zároveň mění vžité představy o světlém nástupu novověku.