Tereza Horváthová: Stesk

Leo už ve čtyřech letech četl, v pěti uměl vyjmenovat všechny české panovníky, a protože miloval televizní kvízy a pořady, které s oblibou z divanu sledoval jeho otec, amatérský historik, oháněl se občas i latinskými citáty. Ve škole se většinou nudil. Měl drobné tělo a velkou hlavu se světlou kůží, pod kterou jeho myšlenky pulsovaly tak rychle, že se, ještě před první třídou, naučil mluvit ironicky a neustále vtipkoval.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Zuby

Své znalosti u večeře s chutí předváděl, ale zároveň si z nich nic moc nedělal, byl to pořád hlavně malý kluk, který si vášnivě rád hrál s jejím synem. Prováděli spolu lumpárny všeho druhu, pořád křičeli, kopali si o zeď, někam se vrhali, lítali po malých uličkách města a neustále se snažili vydělat peníze podomním prodejem Leovou rukou nakreslených obrázků a společných výrobků, které nabízeli lidem na hlavním náměstí. Za utržené peníze kupovali hromady sladkostí, které rovnou jedli.

Malí kluci připadali lidem roztomilí, a tak, hlavně v létě, nacházela po domě prázdné obaly od pytlíků bonbonů a brambůrek, všeho toho, co neustále svým dětem zakazovala. Na tyhle dva rezignovala, nedali se řídit a vždycky jí nějak proklouzli s nasbíranými korunkami v kapse. Když jí tajně utekli a všimla si toho, volala pak na ně směrem na náměstí: kupte si aspoň něco zdravějšího, z čeho nebudete mít černý zuby!

V pátek míval její syn někdy z Lea ponorku. On si pořád chce hrát, říkal a já bych si od něj potřeboval odpočinout. Nelibě také nesl, že se mu jen málokdy dalo vzdorovat, Leo musel mít vždycky pravdu.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Havrani

Já vim, že má pravdu, říkal její syn, když se někdy vrátil ze školy, ale já si na ni chci přijít sám, nemusí mi ji pořád vnucovat. Maminko, já jsem z něj unavenej, nemohl bych si jít lehnout, budeš si s nim povídat?

Leo pak býval zklamaný: chtěl neustále hrát hry nebo si kopat, nebo vyprávět, nebo něco vymýšlet. V jídle se vždycky šťoural, takže když u nich přespával, musela mít vždycky po ruce chleba s máslem a marmeládou, to nikdy neodmítl. Někdy její syn usnul, hned jak zalehnul a Leo usnout nemohl. Hodiny se kroutil a převaloval na matraci, kterou přisunuli k posteli jejího syna.

Několikrát začal plakat a stýskal si po rodičích. Utěšovala ho marně: jeho stesk byl hluboký a nezastavitelný. Mluvil přerývaně, trochu jako dítě a trochu jako dospělý, věděl, že by měl přestat a nemohl to zadržet. Byl to existenciální stesk někoho, kdo už dávno pochopil, že lidé stárnou a umírají a že svět je nekonečně složité místo, ve kterém lidi jako on mívají těžký život. Někdy plakal a pak pláč zničehonic usekl, skoro hrubě ho přerušil a řekl: tak já už jdu spát. A usnul. A ráno nebylo po pláči ani stopy.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Bělka

I včera večer tu byl, ale tentokrát se stesk nedostavil. Příliš se těšil na zítřek, na to, že pojedou na skautskou soutěž, že u nich může spát, i když to tak původně nevypadalo. Ona ale přesto myslela na posledně, protože se jí také zničehonic začalo stýskat: po tátovi, který umřel už dávno, po jeho rukách, a po hebkém těle jejich malého psa, Bělky, kterou před třemi týdny porazilo auto. Tátova ruka, měkká a teplá, a Bělčin kožich byly najednou přítomné, jako by se jich před chvilkou ještě dotýkala.

Zvedla se z postele a šla se na kluky podívat. Oba spali. Její syn na břiše s hlavou zamáčknutou do polštáře, vesele a energicky, stejně jako vždycky. Leo na boku s napřaženou rukou, jako by něco vysvětloval. Kolem postele se válely kartičky s fotbalisty… Vzpomněla si na tu fotbalovou písničku, co Leo naučil jejího syna a šla si lehnout.