Tereza Horváthová: Zuby

Spřátelily jsme se a myslím, že o mě musela vědět všechno, byla jsem upovídaná malá holčička se zájmem o veverky. Jednou jsme si na téma jejích zubů něco vyprávěly. Nejspíš řekla: když jsem byla malá, o rovnátkách ještě skoro nikdo nevěděl. Nebo: buď ráda, že máš tak pěkný zoubky, podívej se na mě. Mně se ale její zuby líbily, byla v nich neuvěřitelně veselá a důvěryhodná.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Havrani

Když si mé přítelkyně nebo náš nejstarší syn nechali vylepšit chrup rovnátky, zdálo se mi, jako by jim najednou něco chybělo. Fascinovaly mě i děravé úsměvy, zlaté nebo kovové výplně a samozřejmě protéza mé babičky, o které jsem dlouho nic netušila, než jsem ji našla ležet u její postele v porcelánovém hrnečku…

Já měla vždycky zuby nudně rovné. Zato se mi na rozdíl od M. s mezírkami docela kazily. Máš zuby po tátovi, říkala vždycky máma. Hezký, ale špatný. Když jdu k zubaři, mísí se ve mně složité pocity: atavistický strach ze znehybnění a bezbrannosti na křesle, hrůza z různých úkonů, panika z děravých kostí, ale i úžas nad obratnýma rukama naší paní doktorky, která k naší rodině nechová zášť, i když se párkrát stalo, že jsem na ni zapomněla.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Bard

Je sympaticky pragmatická, nesentimentální a k životu i k zubům přistupuje napřímo. Dokonce je spíš mlčenlivá, na rozdíl od mého prastrýce Zdeňka, ke kterému jsem chodila celé dětství. Čím starší byl, tím divočeji mu rostlo obočí, fousy a vlasy, malá vráska nad kulatým krátký nosem se prohlubovala a jeho tvář získávala podobu karikatury herce divadla Nó spřízněného s drakem.

Rád mluvil a vychutnával si přitom bezmoc celé divadelní obce, která se mu vzhledem k různým okolnostem střídala v křesle. Jeho historky byly čím dál neuvěřitelnější, i to, jak hýbal hustým obočím a divoce se mu leskly oči…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hra na strach

Tentokrát mě moje zubařka poslala na rentgen k vesmírné ženě… Už léta má zasunuté pracoviště v horních patrech zubní kliniky, ale obličej se jí nemění. Pod nánosem silného světlého make-upu se rýsuje jemná tvář s maličkou pusinkou (zoubky má malé drobné, trošku špičaté), která se skoro nikdy neusmívá a na hlavě má cosi, co připomíná nejradikálnější osmdesátá léta: obrovskou odbarvenou foukanou.

Občas ji potkávám ve městě: jde drobnými přesně vyměřenými kroky a celá působí, jako by byla ze stříbra. Mívám chuť se jí zeptat, jak dlouho se ráno češe a připravuje, než tenhle kardinální zjev vypustí na svou pravidelnou cestu z domu do laboratoře.

Čtěte také

Tereza Horváthová: O psech a lidech

I všechno u ní na pracovišti je roboticky dokonalé. Do detailu vysvětlí, jak si stoupnout, jak se pootočit, co zkousnout a jak moc silně a proč to všechno mám udělat. Cítím se jako ve vesmírné stanici, jako jedna z vyvolených, kteří se za zcela neznámé zásluhy dočkali zvláštní péče.

Vydržte… Omlouvám se, raději ještě jednou, jemně stiskněte, nepatrně nakloňte hlavu, jen o pár milimetrů… Chtěla bych s vámi letět na Mars, říkám jí, když odcházím čekat na snímek do čekárny. Zdálo se mi to nebo se opravdu, když se dívala na čerstvý snímek, zachvěla a její malé zoubky dvakrát téměř neslyšně cvakly… Jistě, řekla, máte velice krásné zuby. Příště snad poletíme.