Tereza Horváthová: Bard

Prej užívejte si, je to váš večer. Víš, že já najednou nevěděla, co bych měla dělat, jak se to dělá, užívat si večera? I když jste tam všichni byli…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Hra na strach

Bylo by mu letos sto sedm, ale i když naší kuchyní prošly stovky lidí, myslím, že taky nikdy nebyl společenskej bard. Když se napil, byl spíš legrační. Po víně byl rozjařenej, zpíval, ale v jeho pohybech vždycky zbylo trochu plachosti. Nakonec byl lepší jako hostitel debatních dýchánků, redakčních rad a srazů. A nejradši ze všeho psal jídelníček a dělal srandovní plakátky a veršovaný vzkazy a vařil.

Ale o tom jsem mluvit nechtěla: vůbec jsem netušila, že tě taky tak moc učil… Tedy být u toho nějakej současnej pedagog, asi by omdlíval. Když jsem přecházela ze třetí do čtvrtý třídy na jazykovku, drtil mě přes léto ruštinu. Každej den, bez milosti… po dvou měsících (vlastně po jednom, protože v červenci jsem byla tři týdny na táboře) jsem se obstojně domluvila a psala v azbuce.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Asya

Měla jsem oranžový sešit, krásně nadepsaný černým inkoustem jeho ozdobným písmem. Při učení jsem musela bejt stoprocentně pozorná hodinu nebo dvě… Přízvuk jsem měla dokonalej, opakovala jsem do zblbnutí a když to nešlo, řval. Pozdějc se se mnou učil francouzsky… Jakmile jsem se zasnila, dělal si ze mě šoufky a napodoboval mě, jak se kroutím a drbu se a jsem úplně mimo sebe. Někdy jsem se zvedla, už jsem to nevydržela, práskla jsem dveřma a odešla. A byla scéna.

Když jsem neuměla nepravidelný slovesa, vyhodil mě a musela jsem se je jít naučit, jako když bičem mrská. Vztekala jsem se, ale učila se nazpaměť básně, předčítala, poslouchala jeho zvučný hlas (golos sílnyj, no prativnyj, to říkal mě, ale..) a všechno mi to nějak lezlo do hlavy. A v osmičce, když selhalo doučování z matiky s vysokoškolákem Jarouškem s mastnou hlavou, a zjistili jsme, že kdo vyhraje krajské kolo olympiády z čehokoli, musí být přijatý na gympl, napsal dvacet pět slohových prací na zadaná témata v ruské olympiádě, já jsem se je naučila zpaměti a šla jsem pak na gympl bez zkoušek…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Propriété privée

Vůbec nechápu, jak jsem to mohla vydržet, ale ještě nejasnější je, jak to mohl vydržet on. Naše J. jde letos na střední a jako pedagožka zcela selhávám. Je drzá, umíněná, kašle na mě. Učit se se mnou nechce, příliš na ni tlačím, příliš kritizuju a chci rozhodovat, co má a nemá dělat.

Vážně mi tady chybí. Ta jeho rozhodnost, se kterou mě zmáknul. Přemýšlela jsem nedávno, jestli jsem se ho někdy bála. Ne, nebála… Netrpělivě jsem čekala na vrznutí dveří, když se mi po další ze scén přicházel omlouvat. Věděla jsem, že mě má rád a taky, že je starej a nebude tu se mnou napořád. A nějak jsem tušila, že žádný rodič není dokonalý. Že taky nebudu dokonalá.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Návštěvy

Kromě knih, které jsem si četla pod lavicí, mě už nikdo nikdy nenaučil víc než táta.

Teď z toho mám srandu, řeklas v tom podniku, co jsme slavili třicet let od jeho smrti, ale bylo to krušný.

Máš pravdu, bylo to krušný, ale přežily jsme a je s náma pořád, ne?