Petr Borkovec: Za fotografem Stanislavem Strakatým

Fotograf Stanislav Strakatý, který zemřel 17. dubna 2026, ano. Na jeho pohřbu se sešlo sedm lidí, přesně sedm, jeden z nich přišel až na úplný konec, nikdo nefotografoval, ani na mobil. A nikdo o něm a o jeho fotkách zatím nenapsal ani řádek.

Čtěte také

Petr Borkovec: V ulici, kterou právě procházím

Abych byl přesný, ty fotografie jsou dvě. Na první z nich je lebka v potoce. Kančí lebka bez dolní čelisti, otočená zuby navrch, jeden klekták vypadlý, druhý ne. Potok je mělký, proud slabý, skoro nehybný; taková potoční strouha, což se asi neříká. Kalná voda se vleče kolem kamenů, zaplétá se s nimi. Svazuje je a beze spěchu rozplétá.

Možná před chvíli krátce zapršelo a nyní se trochu vyjasnilo (žádné světelné drama) – a černý hustý proud-neproud se zaleskl a odrazil světlou oblohu. Fotograf si do toho všeho lehl jako nějaký klacek a zmáčkl spoušť ve chvíli, kdy se potok a lebka sobě podobaly.

Čtěte také

Petr Borkovec: Uzel

Olejové meandry v potoce jsou tolik podobné zaklesnutím a zaháknutím a spárům lebečních kostí! Ostatky života se proměňují v potok, potok se zahušťuje do lebky.
Ačkoli pod povrchem obrazu zuří vážná a zásadní úvaha, jsem úplně vedle především z toho pozorného a výtečně provedeného přirovnání potoka a zvířecí lebky (tak běžné, tak objevné sousedství).

Koupu se v tom sblížení všemi smysly a nechce se mi z vody. Ne, píšu špatně, pořadí je jiné: kančí lebka a potoční strouha si přede mnou prohazují skupenství a já, díky tomu, že dlouho fascinovaně zírám do toho prohazování, přecházím k hlubšímu soustředění. Ani nevím jak.

Čtěte také

Petr Borkovec: Pohlednice s vodopádem

Na druhé fotce, s níž si Stanislava Strakatého pletu, je zelená brána. Možná zámecká, možná od zahrady velké vily. Kovář si kdysi dal záležet a vytepal na ní lipové listy i větve, tulipány, růže, hrozny v révoví i hlavu bohyně Démétér. Ta brána je divukrásná – to vidíme všichni, i náhodní cyklisté. A fotograf? Fotograf samozřejmě taky!

Ale není takovej, aby potvrdil, co vidíme. Stanislav Strakatý udělal něco jiného. Počkal si a jedné noci kováře přistihl, jak v práci pokračuje. Jak v transu svého mistrovství, ve vytržení z krásy a kouzla řemesla, ková a tepe a ohýbá dál, jak dělá z kovu zídku, okolní keře i stromy, kus chodníku s opadaným listím, jak ková tmu a třpyty v zahradě za branou. Když to měl hotové, fotograf stiskl. A to je ta fotka!

Čtěte také

Petr Borkovec: Zkus si sednout do auta – seš v něm velkej? Jde ti to?

Řekl jsem, že si fotograf při focení lehl přes potok jako klacek. A potom, že u brány čekal na dávno mrtvého kováře, dokud nepřišel. To jsou dost podezřelé spekulace a formulace. Pravda ovšem je, že s chutí u těch fotek sním o okamžiku a okolnostech okamžiku, kdy to „cvaklo“. Ke Strakatého snímkům – všem, které znám – mě přitahuje také to, že téměř u každého z nich mě podobné teorie napadají rychle a zlehka.

Fotografie Stanislava Strakatého jsou vždycky vzrušené a napínavé a nějak neskutečné, ale mimořádné je především to, jak k těm vlastnostem přicházejí. Připomíná se mi líčení jednoho přírodovědce, který byl několikrát napaden lvicí. Píše, že při útoku lvice se oběti zdá, že její tlapy se v mžiku třikrát až čtyřikrát zvětšily. Stanislav Strakatý mačkal spoušť fotoaparátu ve chvílích, kdy tlapy skutečnosti provedou tenhle hrozivý střih. A ještě bych řekl, že Stanislavovy fotky mi nikdy nepřipadají smutné. To jenom cesta k nezvyklému, vzácnému a původnímu spíš veselá nebývá. A vždycky je v ní vzdor.