Jan Němec: Ranní úvahy

Nene, není to tak, že bychom vstávali v šest hodin ráno a během čistění zubů si říkali: doufám, že se mi dnes ve studiu urodí nějaká pěkně prorostlá myšlenka.

Čtěte také

Jan Němec: Lepšolidi ve Francii

Vy to samozřejmě tušíte, že ranní úvahy se předtáčejí. Psychoterapeut Adam Borzič se v sedm ráno teprve pomalu probouzí, a pokud je pravda, co píše v knize Spiritualita posvátné země, první myšlenku věnuje světlu. To Petr Vizina už pije kávu, kontroluje emaily a uvažuje, jestli si půjde zaběhat do obory Hvězda hned ráno nebo až před obědem. Farářka Sandra Silná nasazuje vodítko psovi, se kterým se pak staví do kavárny Friedrich, vím to, protože jsem dlouhé roky bydlel za rohem. Snad jen básník Petr Borkovec v sedm ráno skutečně něco píše, nejsem si jistý, ale bylo by mu podobné.

Neříkám to proto, abych propaloval, co moji kamarádi dělají v době, kdy rozumní lidi ještě nepřijímají návštěvy. Jde mi o něco jiného: úvahy, které posloucháte, když snídáte, vypravujete děti do školy nebo sedíte za volantem (zatímco Borzič se modlí, Vizina kontroluje stravu a Silná venčí), mají prostě jen zřídka jitřního ducha.

Čtěte také

Jan Němec: Lidštější než lidský

Nejsou to ony první myšlenky dne, jež se ještě napájejí z hlubin noci, myšlenky, které se ve vědomí vznášejí jako olej na vodě. Záleží na tom? Myslím, že jo. Věřím totiž, že jako existuje denní myšlení a noční myšlení, existuje také myšlení na pomezí dne a noci, totiž ranní a večerní myšlení. Některé texty v sobě nesou příslib či něhu svítání, jiné zas míru soumraku.

Člověk na to občas narazí v denících či pamětech spisovatelů. Nejde jen o to, zda jsi skřivan nebo sova, i když cirkadiální rytmy s tím souvisejí. Například Michael Cunningham přísahá na psaní hned po probuzení. Prý se ani nepřevléká z pyžama, k psacímu stolu se z postele přesouvá po přímce. Psaní je pro něho – jako pro mnoho z nás – pokračováním snění: ne snad, že by si sny zapisoval a pak je rozvíjel, jde spíš o to, že jitřní mysl je uvolněná a plastická, vrstvy vědomí průlinčité.

Čtěte také

Jan Němec: Dialogové okno

Ale jsou také spisovatelé, co přísahají na noc. Jako první se mi vybavuje Marcel Proust, jak leží v posteli v pokoji, jehož stěny si nechal obložit korkem, aby ho nic ze světa tam venku, z toho strašného světa nerušilo. Každý spisovatel chce tvořit světy vlastní, to je jasné. Proust většinu dne prospí, až když život kolem konečně utichne, pouští se do svého hledání a hledat bude až do svítání. I Franz Kafka řekl něco v tom smyslu, že psaní je hlubší spánek než smrt, a psával po nocích.

Takže to, co posloucháte, jsou ranní, denní, večerní i noční úvahy. Například já si rozhlas v sedm hodin ráno nepouštím – a pokaždé znovu mě překvapí, když mi někdo řekne, že ráno mou úvahu slyšel. Jakápak ranní úvaha? Vždyť já jsem sotva zamžoural na hodinky, než jsem se ještě na chvíli přetočil na druhý bok.

Čtěte také

Jan Němec: Velký stříbrný šroub

Není sedm hodin ráno, ale sedm hodin večer, sedím na houpačce ve vinicích kousek za Mikulovem a tvrdím, že slunce se maceruje v pásu bíložlutošedých mraků na západě. Všude kolem cákají cikády, srnky přeskakují řádky vinohradu jako delfíni, než se zase zanoří do zeleně. A já si říkám, než už neříkám nic, a jen jsem, ale ani nejsem, říkám si, že ráno je možná moudřejší večera, ale večer je modřejší rána.