Jan Němec: Dialogové okno

Lidé, kteří rozsáhlým jazykovým modelům rozumí lépe než já, říkají, že AI není ani tak knihovna, jako spíš knihovník. V určitou chvíli načerpala informace, s nimiž pracuje, a to způsobem, který je teoreticky popsatelný, ale v konkrétních případech není zřejmý.

Čtěte také

Jan Němec: Násilí je nevyhnutelné a neospravedlnitelné

Možná, že skutečné knihovny v pokojích, kde žijeme, jsou pro nás důležité ze stejného důvodu: druhým lidem prozrazují a nám samotným připomínají, na jakých datech jsme se vycvičili. Ukazují, co utvářelo náš obraz světa, se kterým teď pracujeme tváří v tvář novým úlohám.

Jestliže mi zrak v knihovně padne na Zápisníky Alberta Camuse, připomenu si, že ve mně kdysi probudily touhu po nedotknutelné kráse světa, že jsem se snažil vyznat v mechanismech revolty nebo že mě zajímalo přesné kótování morálních dilemat. Pokud očima sklouznu k jiné polici, vidím zase jinou část svého vnitřního světa.

Čtěte také

Jan Němec: Velký stříbrný šroub

Knihovna, na které jsem se takzvaně vycvičil, je pro mě stále důležitá. Tím spíš si současně uvědomuji, jak se struktury vnitřního světa postupně přestavují podle toho, čemu v životě věnuji pozornost. Když mi bylo dvacet, klenbu světa skutečně drželo těch několik atlasů, které jsem pro tento úkol naverboval v literatuře.

Ale kolika jiným věcem jsem od té doby věnoval pozornost! A kdo všechno se ji pokusil vytěžit, od médií, která lákají na clickbaitové titulky, za nimiž nic není, přes algoritmy sociálních sítí až po audiovizuální průmysl, které mě tak moc chce zabavit. Pachuť, která z toho zbyla, znám jistě nejen já: klenba světa jako by se sesula o několik pater níž. Tísní.

Čtěte také

Jan Němec: Masaryk o mistrovství světa v atletice

Druhý podstatný parametr jazykových modelů tkví v tom, jak dlouhou sekvenci vět jsou schopny vzít v potaz. Pokud přijmeme, že lidská zkušenost je jazykově kódovaná, i tohle působí povědomě.

Včera se mě někdo v emailu zeptal, jak se mám. A protože to byl někdo, komu jsem chtěl skutečně odpovědět, začal jsem přemýšlet nad tím, kam až bych v upřímné odpovědi musel zajít. Seděl jsem v kavárně, ve které jsem sedával i před pěti, deseti, patnácti nebo dvaceti lety a viděl jsem, jak se v určitou chvíli řetěz zkušenosti ztrácí pod vodou. Člověk ví, že i pod hladinou se jeden článek včleňuje do druhého, ví, že když za řetěz vezme, síla se přenese, ale od určité chvíle jako by už zkušenost byla mimo dialogové okno.

Čtěte také

Jan Němec: Hacknout hormony

Tah se přenáší, ale souvislosti se ztrácejí nebo jsou deformované lomem vody. Jak se máš? je samozřejmě jedna z těch otázek, které nemá smysl velkým jazykovým modelům klást, protože ty sebe sama nijak nemají. Ale způsob, jak odpovídáme, tedy co všechno z předchozí zkušenosti jsem schopný či ochotný vzít do hry, AI připomíná – přestože člověk snad stále ještě není pouze pravděpodobnostní model.

O co tu jde? Antropomorfizovat umělou inteligenci je hloupé a přirovnávat naopak člověka k rozsáhlým jazykovým modelům by potěšilo hlavně příznivce jazykového obratu v sociálních vědách. Nové technologie však přinášejí nové metafory. Hledím na svou knihovnu, která mě naučila rozumět světu, a pokouším se udržovat dialogové okno otevřené.