Jan Němec: Velký stříbrný šroub

Jako dítě jsem se zkrátka uměl nudit. Upřímně řečeno, umím to doteď. Očekáváným divadelním premiérám, diskusím na závažná společenská témata nebo oceňovaným románům se často nedaří získat mě na svou stranu. Není to samozřejmě nic, čím by se člověk chtěl chlubit. Součástí toho pocitu naopak bývá tichá výčitka adresovaná sobě sama: jiní lidé se nenudí, jiní lidé se jistě skvěle baví, zajímají se a jsou fascinováni. A ve foyer nebo na sociálních sítích si to nenechávají pro sebe. Ach, jak ti umí prožívat! říkám si závistivě.

Čtěte také

Jan Němec: Masaryk o mistrovství světa v atletice

Člověk však musí pracovat s tím, co má. Myslím, že okrajově jsem si to uvědomil už v pubertě, že na té nudě něco je. Nedostatek podnětů jako by člověka zároveň uchovával v jeho vlastním bytí.

Říká se, že nudit se může jen člověk. Také zvíře může být deprivované a bez podnětů, které by rozvíjely jeho schopnosti, ale nuda je něco víc: podobně jako úzkost nebo marnost brnká na existenciální strunu. Psyché uvyklá zpracovávat vnější svět se najednou nemá čeho chytit nebo si musí vystačit s málem. Existence je až nevkusně obnažená, velký stříbrný šroub uvnitř člověka mele na prázdno. 

Čtěte také

Jan Němec: Hacknout hormony

Nebo nám to tak alespoň připadá. Existenciální intuice totiž ne vždy odpovídají neurologickým poznatkům. Neurolog Marcus Raichle přišel na přelomu tisíciletí s přelomovým objevem: mozek bez podnětů v žádném případě není mozkem bez aktivity. Je to spíš takhle: když zrovna mozek nemusí reagovat na vnější vstupy, věnuje se vlastní agendě.

Raichle v mozku detekoval tzv. default mode network, síť, které je podle všeho odpovědná za těžko postižitelné vnitřní vjemy týkající se toho, kdo jsme, co si máme počít a jaký to všechno dává, nebo nedává smysl. Parafrázujeme-li Nietzscheho: když se nudíme, mozek maká na tom, abychom se stávali, kým jsme.

Čtěte také

Jan Němec: Letní kina

Psychiatři dnes pracují s hypotézou, že za nárůstem duševních potíží, zejména u mladé generace, může být neschopnost, či spíše nemožnost nudit se. Z našeho života se postupně vytratily všechny ty drobné chvilky, kdy se celkem nic nedělo: čekání na tramvaj, zírání do prázdna, školní nuda, přešlapování na úřadě nebo u lékaře. Dnes automaticky vytahujeme mobil, scrollujeme nebo alespoň posloucháme podcasty, abychom nedostatek analogových podnětů vyplnili těmi digitálními.

Na mozek se neustále valí příval vjemů a velký stříbrný šroub naší psyché spokojeně mele dopaminový mák. Jenže čím méně se nudíme, tím méně času má mozek na to, aby aktualizoval, kdo jsme. Ukazuje se, i když úplně jinak, než jsme si mysleli, že nuda skutečně má existenciální rozměr.