Alena Zemančíková: Dětství a stáří

Když jsem v chirurgické ambulanci jedno odpoledne čekala v plné čekárně (neklepejte, sestra vychází), vzpomněla jsem si na své dětství v pohraničním okresním městě. Poliklinice se tehdy říkalo Ústav národního zdraví a nikdo se tam nemohl objednat. Mělo to svůj důvod – skoro nikdo v té době neměl telefon a čekání bylo samozřejmou součástí života občanů Československé socialistické republiky 60. let 20. století.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Hildegarda z Vysočiny

V čekárně chirurgické ambulance na poliklinice v hlavním městě ve čtvrtině 21. století to vypadá velmi podobně, i ošetření má atmosféru časů mého dětství – paní doktorka je familérní, přísná, ale velice šikovná, sestra zrovna tak  a všechno jde ráz na ráz. Doktorka i sestra by už mohly být v důchodu, ale dobře, že v něm nejsou, protože je v naší čtvrti velice potřebujeme.

Klientelu oné ambulance tvořily toho odpoledne obligátní zlomeniny a vymknuté kotníky, ale také otevřené rány a doporučení k zákrokům. Kontroly, převazy, namotávání i odstřihování sádry.

Postarší zanedbaný muž dokola vede mantru o tom, že přišel rovnou z čtyřiadvacítky (myslel tím čtyřiadvacetihodinovou směnu), musí si ještě uvařit a večer nastupuje na další čtyřiadvacítku.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Malá poštovská pohádka

Ve které profesi se dnes dělají čtyřiadvacítky? Přemýšlím, když v tom to přijde v doprovodu starého muže o holi velice stará a křehká paní. Nemůže sedět, už by nevstala, a opřena o stěnu čeká na své pořadí. Několikrát jí zvoní telefon a ona velice nahlas, protože špatně slyší a nedokáže vyhodnotit hlasitost vlastní řeči, vyřizuje své záležitosti: omluvu domácí péče, která ji dnes nepřijde vykoupat, odvolání donášky oběda – všichni to slyšíme a nikdo nic neříká. Jen její doprovod, očividně syn, jí mezi přijatými hovory tiše rozmlouvá, aby sama někomu volala.

Po dvaceti minutách je jasné, že paní už nevydrží stát, a syn se rozhodne podat jí židli, která je trochu vyšší než lavice v čekárně a stojí na konci chodby. Ukáže se, že židle je připevněná řetězem. Všichni cítíme, že ta nehumánní situace je neúnosná, že by paní měla jít do ordinace okamžitě, ale sestra má karty vybrané a nevychází.

Konečně mladá žena, která doposud netrpělivě vykládala, že musí v určitou, už blízkou hodinu vyzvednout někde syna, řekne té dvojici, ať jdou do ordinace místo ní. Nám všem se uleví, nikdo neprotestuje.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Ptačí sněm

Stará paní se opravdu velice dlouho zvedá z nízké lavice, na kterou si nakonec musela sednout, ale dokáže to. Byli jsme připraveni na to, že bude v ordinaci dlouho, mladá žena, která ji pustila, už počítala s tím, že prostě přijde zítra, ale stará paní vyšla za chvíli a hned zase brala nahlas vyzvánějící telefon. Zatímco do něj na celou chodbu někomu oznamovala podrobnosti toho právě proběhnuvšího chirurgického ošetření, její syn, dobře sedmdesátník, nám mezitím tiše řekl, že matce je 97 let, je vlastně soběstačná, ale upadla a zranila se. On bydlí jinde, jen ji navštěvuje a vozí, kam je potřeba. Jistě už sám je v penzi, napadlo nás ostatní.

A to je ta chvíle, kdy jsem na poliklinice, kde se poměry od dob mého dětství skoro nezměnily, pohlédla do tváře vlastnímu stáří: taková, jako ta stará paní, můžu za ... kolik? – za pětadvacet let být i já. Pětadvacet let – co budu celou tu dobu dělat?