Tereza Horváthová: Útulek

Náš táta vždycky tvrdil, že má rád kočky, protože psi samou oddaností nastavují břicho, že jsou to ponížená stvoření, zato kočky na člověka zvysoka kašlou. Pes ani kočka každopádně nebyly ve čtvrtém patře bez výtahu vinohradského činžáku nikdy na pořadu dne. Postupně jsme měli rybičky, které vydržely necelý rok, než jsem je po jedné, obestřené bílým šlemem smrti, vytahala síťkou a poodnášela do záchodu.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Dopis pro E.

Ještě dost dlouho jsem pak pěstovala aspoň malé vodní šnečky, ráda jsem se dívala, jak se pomaličku šinou po zeleném skle, ale voda víc a víc páchla, akvárium bylo malé a já jsem byla špatná chovatelka. Což se bohužel potvrdilo i poté, co se naše vodní želvička zacvakla krunýřem do nádherné růžové mušle, kterou jsem jí pár měsíců předtím obětovala a také při péči o smaragdově zelené papušky Agapurnis Fischer s oranžovo červeným bříškem…

Jeden při větrání uletěl, druhý tragicky přišel o nohu a pak ho na chalupě sežrala kočka. Ti papoušci s námi žili docela dlouho, nedokážu si zpětně vybavit, kolik let, vím jen, že dost dlouho na to, abychom jim pořídili dvě voliéry. Každopádně v době mé začínající puberty byli ve skutečnosti zcela v péči mých rodičů.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Sarajevo. Památce Edina Numankadiče

Jediné zvíře, ke kterému jsem lnula velkou láskou, byla babiččina májová kočka Rézi, parťačka mého dětství, kterou jsem hluboce milovala, neustále jsem se s ním někde válela a nutila jsem babičku, která ji myslím považovala spíš za dobrý nástroj na hubení myší, aby jí nějak přilepšovala. Jak Rézi sešla nevím, ale ještě teď si vybavím slastné mrazení, které ve mně vyvolávala její přítomnost na dědově otomanu.

Když jsme od maminky mého muže těsně po svatbě dostali štěně, bála jsem se spíš, že se o něj nedokážu postarat… Ale psice s námi žila a rostla s našimi dětmi a když jsem ji občas někde zapomněla, všechno vždycky dobře dopadlo. Nejspíš proto, že můj muž to se zvířaty umí.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Stesk

Provázela nás celých dlouhých šestnáct let a po ní přišla Bělka, cirkusový ratlíček, kterého jsem si neméně zamilovala. Byla to svéhlavá a samostatná osoba, a nezřídka mě napadlo, jak zvláštní je žít s touhle bytostí, která má jakýsi svůj vlastní život, ve kterém nás jakž takž toleruje. Nesnášela vodítko a kdy mohla, vysmekla se a odcházela si obejít svůj malý rajón. Když tedy letos tato milovnice svobody skončila hanebnou smrtí pod koly auta, plakali jsme všichni. Přes to všechno se nedokážu příliš dojímat nad fotkami malých štěňátek a koťátek a nestal se ze mne příkladný pejskař.

Ale zpátky k tomu útulku… Nějak se to semlelo a po dnech smutku jsme se vydali na výlet na jih, jehož součástí byla i návštěva útulku a vyzvednutí černé fousaté psice. Útulek byl kousek za Sarajevem, u boční silnice, kde sviští auta vysokou rychlostí. Soukromá zahrada, kterou Dženana a její přátelé přetvořili v malé bezpečné místo pro asi 50 odložených psů a štěňat, je od cesty oddělená plotem a křovím. Ve státních útulcích v Bosně se totiž psi po nějakém čase likvidují…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Bělka

Byl zrovna dobrovolnický den a na pozemku se sešlo spoustu lidí na venčení. Psi, lační po dvaceti minutách venčení, vzorně chodili na vodítku, leželi na trávě, koupali se a hráli si. Dženanu a těch pár dobrovolníků poslouchali na slovo. Trvalo to celé dopoledne, během něhož jsme my venčili naši budoucí psici a zírali jsme na ten klid, na tu lidskou i psí solidaritu. Nakonec se všichni sešli u stolu: jedna z dobrovolnic slavila narozeniny, pila se bosenská káva, povídalo se…

Majitelka pozemku v růžovém šátku se usmívala, pupkatý policista řečnil s omladinou, každej pes jiná ves řeklo by se… A ti opravdoví psi zatím uléhali do stínu v klecích a čekali na další večer. Sounáležitost těch lidí, kteří se tu scházejí, aby se postarali o bytosti, kterým v jejich světě hrozí smrtelné nebezpečí, byla tak neokázalá, že jsem okamžitě začala věřit v lepší časy. Že když na to přijde, dokážou se spolu stejně náruživě postarat o celý svět: ti lidé i ti psi.