Petr Beneš: S kým tu bydlím

Odpovídá mé potřebě vše pojmenovat, utřídit a klasifikovat, díky níž mou nejoblíbenější volnočasovou aktivitou na základní škole bylo určování rostlin s pomocí proslulého Faustova – Polívkova botanického klíče.

Čtěte také

Petr Beneš: Spoluvina

Na rozdíl od něj aplikace na rozlišování ptáků mnoho předběžných znalostí nevyžaduje. Však už také neaspiruji na to stát se ornitologem jako v dětství! Přesto je nesmírně dobrodružné nastavit mikrofon a sledovat, jak na obrazovce telefonu postupně naskakují jména v okolí přítomných ptáků i s příslušným obrázkem. 

Po delší době naslouchání (zdvojeného: naslouchám já, abych věděl, kdy aplikaci spustit, a naslouchá i mikrofon) se nakonec zjeví podivuhodné společenství vedle sebe se vyskytujících různých ptačích druhů. Ptáci postupně přibývají, ubývají a opakují se jako hudební nástroje v orchestru.

Velkou radostí je, když se vedle stálic s dominantním hlasovým projevem (neodpovídajícím vždy jejich velikosti), jako je pěnkava, pěnice, červenka, různé druhy sýkor či ustaraný hřivnáč, objeví na chvíli (jako harfa či různé bicí nástroje, které v orchestru často dlouho čekají na svou příležitost) nějaký „zvláštní“ pták, přičemž uznávám, že ono označení zvláštní je nekorektní k oběma stranám. Je třeba dodat, že zřídkavý hlasový projev nemusí odpovídat skutečné četnosti výskytu daného tvora.

Čtěte také

Petr Beneš: O slušném člověku. A.J. k 175. výročí narození

Někteří prostě více mlčí. Dokazují tak, že volba jednoho dominantního znaku, třeba právě zpěvu nebo jakéhokoli jiného talentu, věku, genderu, jazyka, vždy někoho znevýhodňuje.

Správně bych měl chodit přírodou s aplikací na ptačí zpěv i ptačí ticho. Jen nevím, jak by ta druhá měla fungovat. Moje aplikace uvádí i míru pravděpodobnosti výskytu určitého druhu na daném území. Občas vyvstane pozoruhodný rozpor: opakovaně je identifikován určitý pták a zároveň je tvrdohlavě tvrzeno, že na daném místě nemá co dělat. Jenže co dělat s faktem, že tam prostě je? Popřít jeho jasnou existenci, nebo odmítnout vědecké predikce?

Ještě by bylo možné dotyčného excentrika a bloudivce odstranit, aby svět byl v pořádku. Loni se v centru Prahy kousek od našeho kostela pár dní tvrdohlavě objevovala žluna šedá. AI mě ujistila, že zde nežije, je plachá, nepotřebuje konkurovat své známější zelené příbuzné. Jenže ten pták prostě žlunou šedou byl, i když o tom nevěděl. Nakonec zmizel.

Čtěte také

Petr Beneš: Dvojí krajina

Nevím jak holubi, kavky a straky, tedy místní štamgasti, ale já jsem si oddychl. Měl jsem stále stísněný pocit, že to s ním dobře nedopadne. Možná nám jen připomínal, že jsou i jiná měřítka sousedství, která se neřídí pravděpodobností, právem staršího, Božím nárokem na území, a že můžeme klást jiná kritéria, na jejichž základě vznikají jiné popisy světa.

Občas se třeba v církvi objeví u stejného jedince láska k tradiční liturgii spolu s uznáním a přijímáním lidí s jinou vztahovou orientací a s podporou ekologických organizací. A když si stanovíme jiné měřítko, mají k sobě chudí migranti z Východu a nezaměstnaní v sociálně slabých regionech Česka jistě blíže, než chudí všeho světa a bohatí obchodníci s populismem a národovectvím v politice. Jen je třeba odvahy vnímat svět i na základě jiných měřítek a standardů, než jsou ty, které jsme za univerzální prohlásili jen proto, že velmi vyhovovaly dominanci naší kultury.

Od laciného vyzdvihování zvláštnosti a suverenity je třeba přejít k dělnému sdílení společného prostoru. Neexistuje prostor, který by byl výhradně náš. A toto právo si nijak nevykřičíme. Musíme chodit s očima a srdcem otevřenými, abychom vnímali, že je tu s námi je (nebo byl) i někdo jiný. A abychom dali prostor i jeho hlasu.

Čtěte také

Petr Beneš: Kus nábytku

Mimořádně silně si to uvědomuji, když se každoročně procházím Broumovskem se svým kolegou z Rakouska. Mluvíme němčinou, jazykem, který tu kdysi byl doma. Snad mu rozumějí aspoň staré stromy. Na pokosené louce za Šonovem, kde na hřbitově leží dva němečtí kněží zavraždění při divokém odsunu, jsem pozoroval (a slyšel) desítky krkavců.

Forenzní antropoložka z mého oblíbeného seriálu by jistě podotkla, že někde blízko musí být mrtvola. Že by ji ptáci cítili i po téměř osmdesáti letech?