Sandra Silná: Svět, který chceme nechat žít

Stále jsou na Zemi místa, kde lidé dál čekají na déšť. Ale současně jinde voda vyvolává úplně opačné pocity. Obavy, jestli vody nebude moc a nevezme víc, než bychom chtěli. Zkušenost, že už se tak stalo. Voda. Pro mnohé tak obyčejná součást života, že si její přítomnost ani neuvědomují. Otočíš kohoutkem a ona teče. Uvaříš si čaj, umyješ ruce, zaliješ zahradu, napustíš bazén. Voda je tu, kdykoli je potřeba.

Čtěte také

Sandra Silná: Hory v nás

A přece stačí několik týdnů bez deště, aby se z něčeho samozřejmého stala vzácnost. Anebo naopak několik hodin prudkého lijavce, aby se voda proměnila v sílu, kterou nedokážeme zkrotit. Voda nám připomíná něco, na co v každodenním životě umíme zapomenout: jsme mnohem závislejší na světě kolem nás, než si někdy připouštíme.

Září a říjen jsou v křesťanských církvích obdobím díkůvzdání za stvoření. Od 1. září do 4. října se v mnoha církevních společenstvích připomíná takzvaná Doba stvoření, čas vděčnosti za přírodu, za život, za náš společný domov. Letošním tématem je živá voda. Obraz, který vychází z biblického proroka Ezechiele, z jeho vidění vody pramenící z chrámu, která postupně oživuje krajinu. Tam, kde předtím panovala neúroda, začíná znovu růst život.

Čtěte také

Sandra Silná: Letnice

Nemusíme ale být věřící, abychom rozuměli tomu, co takový obraz znamená. Známe pohled na vyprahlou půdu, na usychající stromy nebo na řeku, která se zmenšila na několik tůní, na přehradu, kde pokleslá hladina odhalila dávnou, potopenou minulost. Zažili jsme, jak se krajina po dešti promění. Jak se do ní vrací vůně, barvy, zvuky. Jak voda probouzí něco, co se zdálo téměř mrtvé.

Opakovaně otevírám knihu environmentálního teologa Jaye B. McDaniela O Bohu a pelikánech. Autor v ní přemýšlí o našem vztahu k přírodě, k ostatním živým tvorům a k celému světu, jehož jsme součástí. Jedna z jeho myšlenek zní: svět nemá hodnotu měřenou podle toho, jak moc je užitečný pro člověka. Řeka není cenná kvůli vodě, jíž nám poskytuje. Les není důležitý pouze pro dřevo nebo místo k odpočinku. A ostatní živé bytosti nejsou na světě jen proto, aby nějakým způsobem sloužily našim potřebám.

Čtěte také

Sandra Silná: Robotický hlas

Možná se to zdá samozřejmé. Jenže když se podíváme na způsob, jakým jsme si zvykli zacházet s přírodou, zjistíme, jak hluboko v nás stále přetrvává představa, že svět je tu především pro nás. Že si můžeme brát, kolik potřebujeme, a že důsledky našich rozhodnutí se nějak vyřeší. Voda tuto představu zpochybňuje velmi důrazně. Můžeme ji zachytávat, přehradit, čerpat, čistit, převádět z jednoho místa na druhé. Umíme s ní zacházet technicky velmi důmyslně. Ale nikdy ji nemůžeme úplně oddělit od světa, v němž vzniká a proudí.

Řeka nezná hranice, které jsme nakreslili do map. Déšť neví, komu patří pole, na které dopadá. A vysychající krajina nerozlišuje mezi lidmi podle jejich původu, přesvědčení nebo společenského postavení. Voda nám připomíná, že náš život je součástí mnohem většího celku. A že jsme na sobě navzájem závislí. Možná právě proto je nedostatek vody také otázkou spravedlnosti. Když někde chybí voda, neznamená to jen, že si nemůžeme napustit bazén nebo zalít trávník. Znamená to ohrožení úrody, obživy, zdraví, někdy i samotné možnosti zůstat doma.

Čtěte také

Sandra Silná: Deník

A tam, kde voda přichází v ničivém množství, bývají následky často nejtvrdší pro ty, kteří mají nejméně prostředků na ochranu a obnovu svého života. Voda tak odhaluje něco, co se týká nás všech: naše rozhodnutí nejsou nikdy úplně oddělená od života druhých. Způsob, jakým hospodaříme s krajinou, jak zacházíme s půdou, jak stavíme města a jak využíváme přírodní zdroje, ovlivňuje nejen naše vlastní prostředí, ale také život lidí, které třeba nikdy nepotkáme.

V jednom z biblických textů, který se čte v době věnované péči o stvoření, zaznívá zvláštní výzva: „Mluv k nim.“ Je to výzva proroku Ezechielovi. Má mluvit k lidem, přestože neví, zda ho uslyší. A ani nemá jistotu, že se něco změní. A mně připadá, že právě tohle je jedna z nejtěžších podob odpovědnosti, kterou dnes potřebujeme. Dělat něco, i když nemáme jistotu, že to přinese okamžitý výsledek. Pečovat o něco, co se možná nestane viditelným za našeho života. Zasadit strom, v jehož stínu možná nikdy nebudeme sedět. Šetřit vodou, přestože víme, že jeden člověk sucho nevyřeší. Ozvat se, když se ničí něco, co samo nemá hlas.

Čtěte také

Sandra Silná: Lidský rozměr

Říkám si, že bychom se měli znovu učit rozumět vděčnosti. Ne jako pouhému poděkování za to, co jsme dostali, ale jako postoji, který mění náš vztah ke světu, jehož jsme součástí. Život není jen otázkou toho, co dokážeme získat, ale také toho, co dokážeme chránit. Nejsme pouze samostatní jednotlivci, kteří si budují vlastní bezpečný prostor, ale bytosti, jejichž život se odehrává ve vztazích s druhými lidmi, s krajinou, tvory a stvořením.

Voda je pro takové přemýšlení mimořádně výmluvným obrazem. Nepatří pouze jednomu člověku, jedné obci ani jedné generaci. Můžeme ji spravovat, chránit a rozumně využívat, ale nemůžeme zapomenout, že její význam přesahuje naše vlastnictví. A stejně tak bychom možná měli přemýšlet i o samotném světě, o tom, co v něm tvoříme a do něj vypouštíme. Jako o světě, který chceme nechat žít.