Sandra Silná: Hory v nás

Třebas chcete tak trochu vypnout, vydechnout. Na chvíli se vzdálit tomu, co vás během roku zaměstnává. Taky se těším, i když léto dávno není tím slastným bezčasím, rámovaným pozdními snídaněmi na zahradě a večerní bouřkou po parném dni.

Čtěte také

Sandra Silná: Letnice

Občas asi všichni potřebujeme opustit známé cesty a vydat se za něčím novým. Za odpočinkem, dobrodružstvím nebo poznáním. Jenže existuje jedna věc, kterou si s sebou i tak vezeme vždycky. Sebe. Ať už se probudíme v hotelu u moře, v horské chatě nebo pod stanem, stále jsme to my. Se svými radostmi, starostmi, vzpomínkami, otázkami i nejistotami. Člověk odjede na vysněnou dovolenou a po několika dnech zjistí, že to, před čím chtěl utéct, sedí vedle něj na lehátku. Nebo s ním stoupá po horské stezce.

Některé věci totiž nezůstávají doma. Neseme si je uvnitř, ať se vrtneme kamkoliv. Americká spisovatelka Brianna Wiest napsala pozornosti hodnou větu: „Tou horou jste vy.“ Je to jednoduché sdělení, ve kterém se skrývá velká pravda. Často totiž věříme, že největší překážky leží někde venku. Že kdyby se změnily okolnosti, lidé kolem nás nebo podmínky našeho života, všechno by bylo jednodušší.

Čtěte také

Sandra Silná: Robotický hlas

Jenže mnohé hory stojí opravdu uvnitř nás. Celá pohoří. Neodpuštěné křivdy, pocity selhání, strach, nedůvěra, smutek po někom, kdo odešel, nebo třeba přesvědčení, že nejsme dost dobří. Právě tyto vnitřní krajiny bývají někdy náročnější než vnější horské hřebeny, na které se vydáváme.

Jeden starý biblický příběh vypráví o ochrnutém člověku, kterého jeho přátelé nesou za Ježíšem. Chtějí mu dopomoct k uzdravení. Dům je ale plný lidí a není možné se dostat dovnitř. A tak udělají něco nečekaného. Vylezou na střechu, rozeberou ji a svého přítele spustí dolů.

Je to téměř filmová scéna. Na tom příběhu mi nepřipadá nejzajímavější samotné uzdravení, ale něco jiného. Ten člověk leží bezmocně na nosítkách. Nemůže dál. Uvízl. Kolik podob může mít takové uvíznutí? Ať už viditelné, nebo ne. Člověk chodí do práce, usmívá se, funguje. Ale uvnitř stojí na místě. Něco ho drží. Něco nad ním získalo příliš velkou moc.

Čtěte také

Sandra Silná: Deník

Zvykli jsme si mluvit o tom, co my sami ovládáme. Méně rádi ale přemýšlíme o tom, co ovládá nás. Jenže právě tam začíná sebepoznání. Obhlížení hor v nás. Možná nás ovládá strach z budoucnosti. Možná potřeba mít všechno pod kontrolou. Možná starý duchovní příběh naznačuje, že existuje cesta dál.

Člověk není navždy odsouzen zůstat ležet na svých pomyslných nosítkách pod horou. Může vstát. Minulost se tím sice nevymaže, všechny problémy nezmizí. Ale objeví se síla, o které jsme dosud nevěděli. Třeba právě i k tomu mohou být dobré letní cesty. Nejen k útěku od každodennosti, ale k setkání se sebou samými. K zastavení, otázce, co si nesu s sebou. K zamyšlení, co bych mohl/a konečně odložit.

Čtěte také

Sandra Silná: Lidský rozměr

Když Brianna Wiest píše o horách, připomíná, že překážky nejsou jen něco, co nám stojí v cestě. Jsou také příležitostí objevit vlastní sílu. Kdybych vám chtěla aspoň na dálku takto vyslovit přání pro letošní léto, bylo by jednoduché. Aby tím, co nás má ve své moci, nebyl strach, vztek ani rezignace. Ale aby to byla láska. Odpouštějící. Pomáhající. Láska, která se dokáže zastavit i u vlastních ran.

Protože jsou to vždy naděje a právě láska, které mají zvláštní schopnost vracet člověku sílu postavit se na nohy a pokračovat v cestě, ať už do práce, na prázdniny, nebo prostě do života, kamkoli.