Eva Janáčová: Lekce odvahy

Její život, názory i postoje přibližuje výstava v Národním muzeu s přímočarým názvem „Františka Plamínková a my“. Nejde tedy jen o to, kdo byla Františka Plamínková a jak se její vytrvalý boj za ženská práva zapsal do dějin této země, ale rovněž jak na nás tato statečná žena působí v dnešní době. Čili v čem s ní souzníme, za co vše jí můžeme být vděční, že pro nás – nejen pro ženy – před sto a více lety vybojovala, nebo naopak co vidíme ze současné perspektivy odlišně a jinak.

Čtěte také

Eva Janáčová: Česko-izraelský grafik Otte Wallish

Františka Plamínková byla v prvé řadě žena, která upřednostňovala svou práci a poslání před osobním životem. Už jako mladá dívka musela volit mezi svatbou a učitelskou dráhou. Tehdejší zákony po učitelkách požadovaly tak zvaný celibát, čili zákaz sňatku a dětí. Ačkoli byla Františka zasnoubená, rozhodla se nakonec svatbu zrušit, protože se nechtěla vzdát svého profesního života učitelky.

Zároveň se účastnila sjezdů ženského hnutí a stala se aktivní členkou různých ženských organizací. Podporovala zvolení žen do parlamentu, zrušení celibátu učitelek a zavedení všeobecného volebního práva, které by umožnilo volit také ženám. Jejím velkým přičiněním byl celibát učitelek zrušen v létě roku 1919 a o rok později mohly ženy u nás poprvé volit do parlamentu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Pomníky a památníky holokaustu

V roce 1923 Františka Plamínková založila Ženskou národní radu, jejíž předsedkyní byla až do své smrti. Tato rada, která propojovala několik desítek tisíc žen a přibližně 50 ženských organizací, veřejně hájila ženská práva a navrhovala zákony hlavně ve prospěch žen a dětí. Roku 1925 byla Plamínková poprvé zvolena senátorkou, svůj třetí mandát vykonávala až do března roku 1939, než byl senát oficiálně rozpuštěn. 

Hned na začátku druhé světové války byla poprvé uvězněna. Osudným se jí stal červen roku 1942, kdy byla během heydrichiády opět zatčena, následně na Pankráci a v Terezíně vězněna a poté v Kobylisích na popravišti zastřelena. Důvodem se stala její účast na protinacistických akcích a odmítnutí veřejně odsoudit atentát na Reinharda Heydricha.

Čtěte také

Eva Janáčová: Popel z Terezína

Františka Plamínková byla ženou činu, která zůstala až do konce svého života oddaná svým zásadám. Byla věrná sama sobě, svým hodnotám, jež mnohdy prosazovala navzdory většině. Byla bytostná demokratka, věřila, že bez skutečné rovnosti mužů a žen nemůže nastat opravdová demokracie. Dělala vše nebojácně po svém, činila životní volby, které často šly proti proudu tehdejší doby.

A právě tyto její nebojácné postoje nám mohou dnes být velkým vzorem a inspirací zároveň. Ženských hrdinek máme v českých dějinách výrazně méně něž mužských hrdinů. Nabízí se samozřejmě otázka, proč tomu tak je. Navíc jen několik významných žen historie můžeme bez zaváhání označit za vzor občanské statečnosti a zosobnění neochvějné odvahy. Františku Plamínkovou spolu s Miladou Horákovou, která byla o generaci mladší a Plamínková byla nejen její přítelkyní, ale rovněž mentorkou, bezpochyby ano.

Čtěte také

Eva Janáčová: Žlutá stužka

Pražská výstava se však nesnaží stavět na piedestal Františku Plamínkovou ani jiné s ní spolupracující ženy. Srozumitelně a s jistou dávkou pedagogičnosti popisuje, s čím ženy v první polovině 20. století zápasily, proti jakým stereotypům a zaběhlým pořádkům bojovaly a hlavně jakých výdobytků, které dnes vnímáme jako samozřejmé, nakonec dosáhly.

Jsem přesvědčená, že by se výstava Františce Plamínkové líbila a měla by z ní upřímnou radost. Především by viděla, co vše velkého stihla za svůj život vykonat, a jako podporovatelka progresivních přístupů ve vzdělávání by zajisté v expozici ocenila umě skloubenou interaktivitu s didaktičností. Velká poklona v tomto ohledu patří kurátorce výstavy Jitce Gelnarové a jejímu týmu, který v muzeu připravil tuto jedinečnou výstavu a nabídl nám originální vhled do života a myšlení Františky Plamínkové.