Eva Janáčová: Žlutá stužka

Nejprve jsem jí proto upřímně poděkovala, že se na tento vizuální znak ptá, poněvadž pro mě hodně znamenal. Pak jsem jí ve zkratce vyložila, co tato žlutá stužka symbolizovala – výzvu na propuštění rukojmí z Gazy.

Čtěte také

Eva Janáčová: Kořeny antisemitismu

7. října 2023 bylo na hudebním festivalu Nova a v okolních kibucech na jihu Izraele zavražděno téměř 1200 lidí a více než 250 osob bylo násilím odvlečeno do Gazy. Jednalo se o největší pogrom spáchaný na Židech po konci druhé světové války.

Po celém světě se zvedla nebývalá vlna podpory a začaly se organizovat demonstrace, pochody, veřejně se četla jména unesených a vyvěšovaly se plakáty. To vše z důvodu, aby byli rukojmí co nejdříve propuštěni ze svého nedobrovolného zajetí a mohli se konečně vrátit ke svým rodinám.

Čtěte také

Eva Janáčová: Teta Marianne a Strýček Rudi

Nejvýraznějším symbolem požadavku na okamžité propuštění unesených se stala právě žlutá stužka, která má za sebou spletitou historii. Poprvé se objevila v 19. století během americké občanské války, kdy si ji ženy zaplétaly do vlasů, aby tak ukázaly podporu svým mužům ve válce.

Všeobecně známým prvkem spojeným s návratem z války, vězení, ale i zajetí se žlutá stužka stala až v 70. letech 20. století, a to především díky americké populární písni s názvem Uvaž žlutou stužku kolem starého dubu. V Izraeli se tato stužka dostala do širšího povědomí v roce 2011, kdy se dlouze vyjednávalo s Palestinci o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita.

Čtěte také

Eva Janáčová: Andělé ve válce

Po tragickém 7. říjnu 2023 se tak žlutá stužka logicky stala univerzálním symbolem výzvy za navrácení všech rukojmí z Gazy. Uvazovala se na stromy, ploty, auta, prostě všude, kde mohla být dobře vidět. Brzy našla své uplatnění rovněž v podobě odznáčku, který si lidé na znamení podpory unesených připínali na svůj vnější oděv nejen v Izraeli, nýbrž po celém světě, včetně České republiky. A já nebyla v tomto ohledu výjimkou.

Musím přiznat, že jsem několikrát stužku ztratila. Na zadní straně se nachází jednoduchá spínací patentka, která není rozhodně uzpůsobena pro připínání na naše zimní vlněné kabáty. Pokaždé se naštěstí rychle našli přátelé, kteří mi z Izraele dovezli odznáčky nové.

Čtěte také

Eva Janáčová: Papučková synagoga

V říjnu 2025 teroristická organizace Hamás propustila v rámci dohodnutého příměří zbývajících 20 živých rukojmí, kteří v otřesných podmínkách zajetí živořili víc než dva roky. I nadále jsme však nosili žlutou stužku, protože nedošlo pořád k navrácení všech mrtvých těl unesených.

Důvod byl jednoduchý. Judaismus klade na rozdíl od jiných věrouk nesmírný důraz na péči o mrtvého, řádné pohřbení těla i samotnou účast na jeho pohřbu. Je to náboženská povinnost, tak zvaná micva, kterou nám oproti jiným příkazům zesnulý nemůže už nikdy víc oplatit. Vydání ostatků nebylo proto důležité jen pro pozůstalé, jak by se mohlo zdát, nýbrž má obrovský význam také pro celou židovskou komunitu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Antisemitské karikatury

Žlutou stužku jsem já i statisíce dalších mohli sundat až v pondělí 26. ledna 2026. Tělo posledního uneseného Rana Gviliho bylo po usilovném hledání konečně nalezeno a vráceno zpět do Izraele. Kruh se uzavřel, celkem 843 dní trval návrat posledního rukojmí. Nezbývá než doufat, že se 7. říjen nebude už nikdy opakovat a dojde k udržení příměří a zlepšení podmínek pro všechny obyvatele této oblasti.