Eva Janáčová: Andělé ve válce

Židovské děti v ortodoxní čtvrti Nachlaot, kde jsem v létě skoro tři týdny bydlela, považují za svého hrdinu jednoznačně izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, kterému neřeknou jinak než familiárně Bibi.

Čtěte také

Eva Janáčová: Papučková synagoga

Občas se mezi sebou nahlas hádaly, kdo bude zrovna dnes hrát Bibiho. Všechny toužily být v jeho roli, nikdo nechtěl za žádnou cenu být jeho nepřítelem. Když jsem je poprvé slyšela, jak se mezi sebou hašteří, nevěřila jsem vlastním uším. Nejstarší děti pokaždé vyhrály, jednou si dokonce zvolily tři Bibi najednou: jednoho válčícího v Gaze, druhého v Iránu a třetího v Libanonu. Ve výsledku pak všechny bojovaly proti sobě navzájem, nikdo neměl s nikým slitování.

Ne všechny izraelské děti jsou ale stejné. Ve vlaku směřujícím do Tel Avivu seděla poblíž mě ortodoxní židovská maminka s pěti dětmi, které hledaly anděly. Snažila se je zabavit, a proto vymyslela zábavnou hru, kde všude se mohou schovávat andělé. Děti hledaly úpěnlivě pod sedačkou, stolíkem nebo dokonce v odpadkovém koši. Její nejstarší syn byl natolik pečlivý, že nezapomněl zkontrolovat, jestli se náhodou neskrývají pod jeho černou sametovou jarmulkou nebo se neschovávají mezi provázky rituálních třásní, které mu visely od pasu dolů.

Čtěte také

Eva Janáčová: Vnitřní stíny na Maltě

Po čtvrt hodině usilovného hledání byly děti nešťastné – žádného ani úplně miniaturního anděla nikde nenašly. Nejstarší syn se proto maminky začal opatrně vyptávat, proč žádného anděla neviděly. Chvíli vyhýbavě mlžila, pak se na něj smutně usmála a řekla: „Protože jsou všichni ve válce, tam jsou teď nejvíc potřeba.“

Izrael je ve válce už skoro dva roky, konkrétně od 7. října 2023, kdy došlo k největšímu organizovanému masakru spáchanému na židovských obyvatelích od konce druhé světové války. Nikdo se proto nemůže divit, že místní občané jsou po tak dlouhé době unavení a vyčerpaní. Co mě však mrzí, je fakt, že jsou také rozdělení a vnitřně nejednotní.

Každý, kdo zná židovské společenství zevnitř, ví, jak obtížené může být na něčem se v komunitě domluvit nebo se dokonce zcela shodnout. Existuje nespočet anekdot právě na toto téma, které s menší či větší nadsázkou zrcadlí židovskou tradici diskuse včetně specifické kultury tříbení rozdílných názorů, jež má své kořeny již v dobách Talmudu. Známý je například vtip, jak se na ulici potkají dva Židé, zastávají tři odlišné názory a pro jistotu zakládají čtyři synagogy a rovnou pět politických stran.

Čtěte také

Eva Janáčová: Jména a zase jen jména

Podobná, názorově nesourodá situace panuje v současném Izraeli. Za posledních 25 let jsem během svých kratších i delších pobytů nikdy nezažila tuhle zemi v takovém politicky i společensky rozpolceném stavu, jako se nachází právě nyní. Se svými přáteli i profesními kolegy na Hebrejské univerzitě jsem vedla desítky rozhovorů, a nikdo se na ničem neshodl. Co člověk, to prostě jiný názor. Každý zastával odlišný pohled na to, jakým způsobem pokračovat, případně ukončit probíhající válku, jak vyjednat okamžité nebo alespoň částečné příměří a hlavně jak získat nazpět všechny živé i mrtvé rukojmí.

Poprvé ve svém životě jsem proto odjížděla z Izraele smutná. Nešlo však o poplachy, sirény ani bezpečnostní opatření, kterých je nyní v této zemi bezpočet. Nýbrž se jedná o obyvatele, demokracii, svobodu a budoucnost tohoto malého státu na Blízkém východě, na němž mi záleží stejně jako na osudu České republiky. Nezbývá proto nic jiného než doufat, věřit a především se neochvějně modlit.