Tomáš Koblížek: Dvojí nedorozumění o manipulaci. Jak ji chápe současná filozofie?

Současná filozofie však ukazuje, v jakém ohledu manipulace nemusí být ani skrývaná, ani emocionální a proč je dobré chápat ji zcela odlišně. Pak ji možná budeme i moci lépe čelit.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Proč odpovídat na nenávist a lhaní na sítích? Filozofie jazyka popisuje fenomén counter-speech

Vezměme tvrzení spadající do sféry lhaní o klimatu, podle něhož se větrné turbíny musí točit více než sedm let, aby vytvořily energii použitou k jejich výrobě. Tento výrok má podobu chladného argumentu, nikoli vzrušeného tvrzení útočícího na emoce. Přesto jde o manipulaci, jelikož uvedené věty nejsou pravdivé – turbíny tuto energii ve skutečnosti vytvoří během roku či dříve – a jelikož máme být ohledně této věci oklamáni. K tomu může dojít nikoli proto, že bychom podléhali emocím, ale jednoduše proto, že turbínám nerozumíme a výrok se tváří racionálně.

Vedle toho vezměme příklad ze zcela odlišné oblasti komunikace: známý snímek ukrajinského fotografa Jevgena Maloletky, který v březnu 2022 zachytil těhotnou ženu odnášenou z Ruskem vybombardované nemocnice v Mariupolu. Zde máme co dočinění s projevem, který na rozdíl od předešlého případu na emoce výrazně působí: fotka běžně vyvolává pobouření či hněv. Ale asi těžko bychom ji označili za manipulativní, jelikož vyvolané afekty dobře odpovídají znázorněné situaci.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Dokdy má smysl připomínat vinu?

O manipulativnosti u emocí tak dává smysl mluvit spíše tehdy, pokud v nás někdo chce vyvolat efekt neodpovídající danému stavu věcí. Třeba pokud jsou jako hrozba portrétováni lidé, kterých se ve skutečnosti není třeba bát.

Jak ale manipulaci obecně chápat, když mohou existovat manipulativní výroky apelující na naši schopnost uvažovat i nemanipulativní snímky vyvolávající hněv? Podle více autorů, navazujících na průkopnické práce filozofa Roberta Noggleho, je vhodné manipulaci vnímat ne jako působení na jakousi iracionální složku mysli, ale jako působení mající nás přivést k přesvědčením, emocím a žádostem, které neodpovídají našim dobrým zájmům.

Lež je manipulace, protože odporuje našemu zájmu mít pravdivou představu o světě. Vyvolávání strachu ve vztahu k někomu, kdo není hrozbou, je manipulativní, protože je naším zájmem mít pocity přiměřené situaci. A konečně manipulací je i snaha vyvolat v nás touhu po něčem, co je životu nebezpečné, protože je v našem zájmu spíše se nepoškozovat.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Co je RIP trolling? Neúcta k mrtvé básnířce jako znepokojivé znamení

Vedle příliš úzkého chápání manipulativních projevů jako projevů působících na emoce však existuje ještě jedno nedorozumění. Spočívá v představě, že manipulace je nutně skrytým ovlivňováním mysli – nejčastěji ve smyslu skrývání skutečného záměru mluvčího.

To samozřejmě v mnoha případech platí. Například u výše zmíněného lhaní o větrných turbínách mluvčí předstírá, že nás chce o něčem pravdivě informovat, ale přitom nás skrytě klame. Jak ale upozorňuje americká filozofka Ann Barnhill, manipulováni můžeme být zcela neskrývaně, třeba v případě tzv. guilt-trippingu, tedy vyvolávání pocitů viny, které je typem citového vydírání.

Představme si zoufalého přítele ponižujícího svou partnerku, která se ho proto rozhodne opustit. Dotyčný v tu chvíli pronese: „Pokud odejdeš, strašlivě mě to raní, možná si i něco udělám.“ Paradoxem prokázaným v různých studiích je, že ačkoli jsou si lidé v této chvíli dobře vědomi manipulování, mohou i tak začít jednat způsobem vyhovujícím mluvčímu. V tomto případě zůstanou, i když dobře vědí, že jde právě o citové vydírání.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: „17. listopad nebyl.“ Filozofie jazyka popisuje nové trendy ve veřejném lhaní

Poslední paradox ohledně manipulace, který lze zmínit, se nějaký čas objevuje i v našem veřejném prostoru. Není nijak překvapivé, když nějaká autorita ve svých projevech používá manipulaci k tomu, aby dosáhla svých cílů. A stejně tak není vzácností, pokud se na manipulaci přijde a je pomocí faktů vyvrácena.

Pozoruhodným jevem však je, když následovníci příslušné autority přejdou její manipulování jako něco, na co tato autorita snad má právo, a rezignují tak na vlastní zájem nebýt obelháván. Jako by loajalita k vůdcům někdy byla významnější než pravdivá představa o stavu světa. Možná se svět začne měnit k lepšímu ve chvíli, až se znovu stane běžnějším spíše než na pravdu rezignovat na tuto zvláštní oddanost. O tom, že je něco takového možné, třeba jen na základě dlouhodobého dialogu, jsem bytostně přesvědčen.