Eva Janáčová: Papučková synagoga

Rozhodla jsem se, že si na závěr našeho cyklu procházek po pražských židovských památkách udělám radost a vezmu studenty do své nejoblíbenější synagogy. Říkám jí poeticky „papučková“. Důvod je jednoduchý, bydlím kousek od ní, v podstatě za rohem, a proto bych do ní mohla dojít i v papučkách.

Čtěte také

Eva Janáčová: Vnitřní stíny na Maltě

Někteří z mých studentů to vědí, a proto si mě před budovou s úsměvem dobírají, kde pak jsem zapomněla své papučky. Vysvětluji jim, že před válkou to bylo zcela normální. Židé se chodili modlit do synagog, které měli v docházkové vzdálenosti od svých domovů, a nejezdili přes celé město jako dnes.  

Přistoupím na jejich hru a prohodím, že jsem papučky nechala záměrně doma, protože si je nechci zaprášit ani jinak ušpinit. Nechápou, stojíme venku před Libeňskou synagogou na Palmovce. Její poměrně zachovalá neorománská fasáda z druhé poloviny 19. století ani náznakem neprozrazuje, v jakém neutěšeném a částečně i zdevastovaném stavu se nachází interiér této synagogy. Vstoupíme dovnitř a studenti jen nevěřícně žasnou. Nikdo z nich zde předtím nezavítal, všichni jsou zde dnes poprvé. Už konečně chápou, proč jsem papučky nechala doma. 

Čtěte také

Eva Janáčová: Antisemitské karikatury

Libeňská synagoga sloužila svému původnímu účelu až do roku 1941, poté byla využívána jako sklad konfiskovaného židovského majetku, po válce jako skladiště ovoce a zeleniny a následně jako sklad kulis a zázemí pro blízké Divadlo S. K. Neumanna, dnes Divadla pod Palmovkou. Od konce 50. let zde jako kulisák, čalouník a také občasný statista působil spisovatel Bohumil Hrabal, který se svou ženou Pipsi bydlel v nedalekém domě Na Hrázi.

Ve své memoárové knize Vita Nuova líčí postupné chátrání místního židovského hřbitova i synagogy, jíž romanticky nazýval „kostelíček“. Jednou obdržel příkaz zlikvidovat další dřevěné vybavení synagogy, aby se uvolnil prostor pro nové kulisy. Narazil při tom na krásnou velkou korunu ze dřeva, která zdobila vrchol schrány na Tóru. Jeho přítel, výtvarník Vladimír Boudník, ho však přesvědčil, aby si ji vzal s sebou domů, pověsil si ji „nad svoji postel a že kdykoliv se na ni podívá, tak že teprve teď začne psát“ a hlavně mu přinese štěstí. 

Čtěte také

Eva Janáčová: Jména a zase jen jména

Z původního vybavení i celkové výzdoby „kostelíčka“ toho do dnešních dnů skutečně moc nezbylo. Chci proto studentům ukázat ještě velkou kamennou Davidovu hvězdu, která zdobí kruhové okno na východní straně synagogy.

Přesuneme se ven k zadnímu traktu budovy a vykládám o pohnuté historii tohoto původně starodávného magického symbolu, který znali už ve starověkém Egyptě, Indii nebo Řecku, a jež značí, co je nahoře, je také dole, co je vlevo, je zároveň vpravo. Když se po delším úvodu konečně propracuji k souvislostem s židovskými dějinami, tak se z nenadání ozve hurónský smích studentů, který se ne a ne zastavit.

Čtěte také

Eva Janáčová: Kdo chce, hledá způsob

Přeruším svůj výklad a ptám se jich, proč se tak hlasitě smějí. Chvíli váhají a pak mě nenápadně upozorní na muže, který se pokouší na opačném rohu synagogy močit. Rychle mu to zrovna nejde, prý si nás všimnul, a proto mu to tak dlouho trvá. Začínám pomalu ale jistě chápat, proč jsou zadní rohy synagogy pořád tak mokré, žádná dešťová nebo vzlínající podzemní voda, prostě neustále očurávaná budova okolo chodícími muži.

Studenti to naštěstí berou jako vtipné zpestření exkurze a já tiše doufám, že možná právě kvůli tomuto drobnému excesu si návštěvu Libeňské synagogy na Palmovce na dlouhá léta skutečně zapamatují.