Eva Janáčová: Kdo chce, hledá způsob
Dnes jsem si během své cesty po Vídni uvědomila, jací jsme jako Češi kulturní barbaři. V rakouské metropoli jsou v současnosti ke zhlédnutí zásadní monografické výstavy Rembrandta, Paula Gauguina, Marca Chagalla, Erwina Wurma nebo českého rodáka Alfréda Kubina.
Nedávno ve vídeňském muzeu skončila rozsáhlá přehlídka věnovaná středoevropské secesi, kde se česká stopa vůbec nereflektovala, tedy až na dva vystavené obrazy česko-německých umělců. Nebo v místním židovském muzeu je k vidění mezinárodní výstava věnovaná paměti a umění holokaustu s poutavým názvem Třetí generace. Obdobně bych ve svém výčtu mohla pokračovat samozřejmě dál.
Čtěte také
Už mnoho let poslouchám různé důvody, proč v Čechách nemůžeme pořádat ročně několik větších výstav s výrazným zahraničním přesahem. Nejčastěji se uvádí, že za to může tristní podfinancování zdejší kultury, nízké rozpočty místních galerií a muzeí či obrovské problémy s pojištěním velkých výstav – stát musí často poskytnout záruky. Anebo se jako důvod uvádí omezený počet prvotřídních uměleckých děl ve státních sbírkách, která by byla vhodná k recipročním zápůjčkám do ciziny a zahraniční galerie by o ně zároveň měli zájem – máme jich překvapivě méně než třeba Maďaři.
K tomu připočtěme nedostatečně fungující privátní sektor, jen hrstku uměnímilovných mecenášů, ale rovněž celkovou atmosféru ve společnosti, která kultuře, natož umění zrovna nepřeje.
Čtěte také
Musím přiznat, že mě někdy až zaskočí, jak mají někteří kolegové do puntíku zanalyzované právě uvedené důvody, proč se u nás moc nedaří pořádat významné mezinárodní výstavy srovnatelné například s Vídní. Někdy se dokonce objevují staromilské povzdechy, že v tomto ohledu vše fungovalo v devadesátých letech lépe.
Mám proto návrh, přestaňme se konečně rochnit v neustále se opakujících výmluvách, proč to nelze, a soustřeďme se naopak na to, jak to jednou provždy změnit. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly, a nikoli k tomu, abychom se na nich zasekli a pořád do kola o nich diskutovali. Vše je jen otázka úhlu pohledu a námi zvolené perspektivy.
Čtěte také
Upřímně a z hloubi svého srdce si proto vážím všech, kteří chtějí něco opravdu změnit. Je to totiž především o lidech – tak jako vlastně vždycky. Naštěstí u nás máme několik odvážlivců, co se nebojí jít proti proudu. Zmiňme třeba kurátorské trio včele s Annou Habánovou, které v tomto roce připravilo úspěšnou mezinárodní výstavu Nové realismy v pražské Městské knihovně a nyní se reprízuje v Liptovském Mikuláši a Košicích. Nebo originálně pojatou přehlídku v Západočeské galerii v Plzni nazvanou Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem.
A do třetice musím uvést aktuální výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze s francouzským názvem École de Paris a podtitulem Umělci z Čech a meziválečná Paříž, kterou přichystala zkušená historička umění z Národní galerie Anna Pravdová.
Čtěte také
Neskonalé díky proto všem kurátorkám a kurátorům, kteří se o něco skutečně snaží, tedy vymýšlejí neotřelé výstavní projekty s mezinárodním přesahem a hledají cesty, jak je institucionálně a hlavně finančně zajistit. A to často na úkor svého volného času, soukromí a někdy bohužel i zdraví. Prostě nechtějí si jen stěžovat a konejšit se představou, že to nejde, že není možné u nás pořádat velké výstavy, jako je samozřejmostí například právě ve Vídni. V tomto ohledu zajisté platí okřídlená, ale pravdivá slova Jana Wericha: „Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
