Vladimír Just: O „přesahu“
Když přemýšlím, které slovo je v druhé půli života pro mne nejdůležitější, je to slovo přesah. A neříkám to jenom já. Cokoli kamkoli napíšu nebo namluvím, slyším hned: a bude to běžná kritika nebo zase přesahovka? Jako by už od časů Šaldových snad každá kritika, která je tvorbou, a ne jen plodem dojmu líbí-nelíbí, neměla být už z definice zároveň přesahová.
Redaktoři se ale třeba ptají z úplně jiných obav; ne z přesahu, ale z rozsahu. Na to je jediná možná odpověď – v kvantitě to není. Přesah může mít i úvaha o deseti, dvaceti řádcích – namátkou Desatero, Smaragdová deska, Hamletův monolog o bytí křtěný Montaignem, definice Kategorického imperativu, Faustova smlouva s Mefistem, Marxovy Teze k Feuerbachovi, Jaspersova Otázka viny, Dürrenmattových 21bodů k Fyzikům. A naopak u leckteré oceňované beletrie se ani na jedné z mnoha tisíce stran jakéhokoli přesahu nedočkáme.
Čtěte také
Mohl bych samozřejmě v této úvaze použít vznešenějšího pojmu transcendentní (z latinského transcendere, přesahovat, překračovat), ale rád bych zůstal mimo jakoukoli odbornou hantýrku, filosofickou nebo teologickou, a mluvil, pokud to jen trochu půjde, česky.
Proč je právě slovo přesah pro mne rozhodující? Neznám přesnější klíč k rozlišování kritického myšlení od běžné recenzentské machy, vydávané za kritiku. A to i u každé kritiky smíchem neboli satiry. Klíč k rozlišování mezi psaním bez-duchými, a mezi věcmi, jež dávají nejen mně, ale jak doufám i čtenáři a posluchači nějaký smysl. Komenského věta Omnia sponte fluant, absit violentia rebus / Nechat věci plynout, bez násilného řešení má přesah, zatímco učitel národů je hezká fráze, ale bez přesahu.
Čtěte také
Myšlení s přesahem, nikoli chrlení faktů a dat dle momentálně frčících mustrů. To je přesně to, co v nás koneckonců zůstává. Někde uvnitř, v našem bytostném Já. Někdy aniž o tom víme, a nevědomě to pak užíváme.
Často nám vyplave z mysli dávný citát z básníka, filosofa, esejisty, jehož knihy jsme jinak neotevřeli půl století. A ten citát je náhle přesnějším popsáním přítomnosti, než stohy vědeckých rozborů, rad a mouder. Někdy bývá takový obraz definicí naší situace, s níž si jinak moc nevíme rady, situace osobní, rodinné, společenské, umělecké. Kolikrát mi už vytanul jako divákovi verš: Bud pochváleno divadlo / Které šetří slovy / A čeká, aby napadlo / To hlavní divákovi. Je to ze SEKTY, u diváků i kritiky totálně propadlé hry z jinak veleúspěšného období Semaforu šedesátých let (nejen text, ale i režie a hudba Jiří Suchý).
Čtěte také
A přitom jde o drobný případ přesahu jako hrom, platného do dnešních dnů. Přesahu, jenž shrnuje i mé letité, půlstoleté zkušenosti s divadlem. Jiný, větší přesah může však mít rozměr 2 a 1/2 tisíce let. Například Sókratova Apologie, ať už dle Platóna nebo Xenofonta, funguje dodnes v jakémkoli přetlumočení.
A přitom žádný z citovaných autorů neměl potřebu promlouvat k budoucím pokolením. Každý „jen“ skrze věci obecné chtěl promlouvat do duší svým současníkům.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
