Vladimír Just: Nový realismus nebo staronový polopatismus?
Bylo nebylo – jedno pražské divadlo. A nebylo to Národní. I když této scény se má úvaha taky týká. O co jde? O nic menšího, než o masivní a patrně globální návrat realismu. A ne ledajakého, realismu doslovného, kopistického, kochajícího se v nápodobě. Na divadle i ve výtvarném umění, ve volné tvorbě, u scénografie, portrétní fotografie, designu a plakátů.
Trvá to zhruba od éry Daniely Špinar v ND, přes další režisérské éry Jana Friče až k dnešním Skůtrům. Příznačný je už pohled na plakáty a reklamní poutače z posledního desetiletí, které reprodukují nimravé, detailní, hyperrealistické snímky jedné fotografické školy, spojené s mondénní umělkyní Dita Pepe (vlastním jménem Hornsteinerové).
Čtěte také
Jako bych nahlížel zmenšeným kukátkem kamsi do dávných padesátých let. Přesněji, do jejich prvé poloviny, ještě popisné, doslovně realistické až polopatistické, do doby před osvěživým vánkem malých a alternativních scén, před objevem jevištní metafory. A tedy divadla ne popisu, ale poezie.
Mluvím tedy o dávném období před nástupem Krejči, Radoka, Grossmana, Večerního Brna, Ypsilonky, Provázku, Ha-divadla (a souběžně i před nástupem české filmové vlny). A tady, dnes L. P. 2024, se náhle ke svému překvapení jako premiérový divák obloukem formálně vracím k něčemu, co jsem doufal, že už na jevišti neuvidím.
Čtěte také
A co mne svým polopatismem traumaticky poznamenalo už ve školních letech, kdy jsme povinně chodili se základkou do Divadla Jiřího Wolkra na hry o Leninovi, jako na jinou, ne o moc zábavnější formu vyučování. Při ní jsme také nesměli „vyrušovat“ a smát se na místech k tomu neurčených.
A teď sedím po sedmdesáti letech v tom samém divadle, nyní už 28 let naštěstí Divadle v Dlouhé. V divadle, kde jsem v posledních letech zažíval opakovaně chvíle zázraků, metafor, fantazie, gagů i slz (zásluhou režisérů Borny, Burešové, Goldflama, Pitínského a zadařilo-li se, i Kukučky a Trpišovského). A teď se nemohu náhle zbavit pocitu bludného kruhu, déja vu. Samozřejmě, na umělecky nepoměrně vyšší a neideologické úrovni.
Čtěte také
Věřím, že si poslední čtyřhodinová premiéra v Dlouhé po menším krácení najde své vděčné diváky, kteří na ně nedají dopustit. Zvláště, když je vytvořil budoucí šéf tohoto divadla, velmi talentovaný režisér s vizí, programem a názorem. A zmíněnou činoherní premiérou ve svém budoucím působišti prostě s radikalitou sobě vlastní prezentoval svůj současný divadelní názor, což je jistě v pořádku.
A přesto mi bylo nakonec trochu smutno, ne z lidí – ostatně herci z Dlouhé znovu ukázali i v nové koncepci své kvality. Smutno mi bylo z celkového trendu právě teď módního popisného hyper-realismu, z doslovné nápodoby čehokoli. Vím, je to trend, i ve výstavních síních je to samý „nový“ realismus. A jak říká klasik – můžeme to kritizovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi to jediné, co s tím můžeme dělat.
Čtěte také
Jestli mám ale k něčemu v umění odpor, je to uniforma nějakého sebeprogresivnějšího „trendy“ směru. Uniforma, šitá prestižními festivaly, cenami, kritikou. Divadlo je přitom pro mne místo, kde by měl vládnout jediný režim – režim rozmanitosti! Jakou to normalizátorům dalo dřinu, vymazat v kultuře a ve vědomí společnosti šedesátá léta a vrátit se k polopatickém realismu padesátých let!
A stejně se jim to nepovedlo, šedesátá léta pod povrchem bujela dál, bobtnala a kvasila. Třeba ve studiových divadlech. Svobodné časy měly na co navázat. Doufám jen, že to tak v kultuře, a obecně i na duchovní úrovni, bude bublat a kvasit i nadále.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
