Vladimír Just: Výmluvnost a křik mlčení

Podobně jako u „šaltpák“ nových vozů přibývají i v životě další a další rychlostní stupně (kdysi byla v autě tím nejvyšším čtyřka, pak dlouho pětka, šestka, sedmička – a kde se to i v životě zastaví?).

Čtěte také

Vladimír Just: O Norbertu Lichém a délce či kvalitě života

Může za to prý poptávka zákazníka. Pro něj je rychlost návykovou drogou, a jako každý feťák dožaduje se větších a větších dávek. Na rozdíl od zavedené praxe v německých zemích, kde, jak snadno zjistíte, řidiči až úzkostlivě dodržují pravidla (když šedesátka, tak šedesátka, totéž devadesátka nebo stotřicítka), čeští frajeři čtou šedesát rovnou jako sedmdesát, devadesát jako sto a stotřicet jako stopadesát.

Když doma jedu na šedesátce šedesát plus pár procent tolerance, jsem u ostatních za idiota, troubí a svítí na mě, při předjíždění si ťukají na čelo. Odpusťme jim, neboť nevědí, co činí, jsouce závislí na droze. Když pak zastaví, a u bistra se s nimi dáme do řeči, z narkomanů rychlosti jsou náhle neagresivní beránci. Dokud neusednou za volant.

Čtěte také

Vladimír Just: Slova, slova, slova a čin

Toto však nemá být moralizování na dopravní téma, ale úvaha nad magii pauzy. A ticha, a zastavení, a spočinutí. V Goethově Faustovi je právě téma pauzy, slastného spočinutí a zastavení tím, oč se ďábel s mágem vsadí a zač se mu Faust upíše: „Jestli kdy v pohodlí zalezu do zápecí / tak ať mě rovnou vezme ďas / Když lichotkou mě zbalamutíš, / bych sebou sám byl spokojen / můj poslední ať je to den!“ Teprve pak dojde na kontrakt a okřídlená slova o zastaveném okamžiku („Verweile doch, du bist so schön“ – „Jsi tolik krásný, prodli jen!“).

Už dánský filosof Kierkegaard upozorňoval na téma mlčení v užvaněné době: kdo nedovede bytostně mlčet, nedovede ani bytostně mluvit, dodával Martin Heidegger. Ano, jiný obsah vyprázdněná řeč nemá. Mluvení se mění v tlach, v kompromis mezi mlčením a mluvou. Mluví se, aby se nemlčelo. Chcete-li příklad, otevřete si kterékoli rádio nebo podcast nebo web, a pusťte na sebe nekonečný noční i denní proud jalových řečí.

Čtěte také

Vladimír Just: Troubové

Po obou filosofech to byl vídeňský satirik, básník a kritik jazyka Karl Kraus, který vyhlásil doživotní válku frázi, jež je podle něj pohonem konfliktů a válek. A když ta opravdová, do té doby nejkrvavější, v roce 1914 vypukne, a když i nejbližší přátelé se do ní s frázemi na rtech nadšeně vrhají, jindy velevýmluvný kritik, který sám pravidelně rok co rok dokáže vyplnit jen sám stovky stran jednoho slavného časopisu (Die Fackel), reaguje – bytostným mlčením.

Protože, říká, dnes mluví jen ti, kdo nemají co říct, tak ti, co ještě mají co říct, nechť předstoupí a mlčí. Ano, o čem nelze mluvit, o tom je nutno mlčet, zopakoval teprve poté doslova tuto jeho tezi ve svém slavném traktátu kolega přítel Ludwig Wittgenstein. 

Jen divadelník dokáže ocenit a rozlišit, tak jako znalec vín, nuance a odstíny ticha. Jsou ticha pietní, ticha zdvořilá a rozpačitá, ticha soustředěná, ticha napjatá, stupňující zvědavost, ticha zlověstná, nepřátelská a pohrdavá, ticha neporozumění, ale i ticha porozumění.

Čtěte také

Vladimír Just: O vědění bez lásky

Ticha výmluvná a burácející (nezapomenu nikdy na to burácivé ticho na pražské dlažbě po celou dobu mohutného průvodu Prahou za Palachovou rakví v lednu 1969). Jsou ticha uprostřed věty a situace – z takových vystavěl kdysi ruský herec Oleg Tabakov postavu Chlestakova v pražském Činoherním klubu: představení prodloužil snad až o hodinu, ale zároveň je vnitřně obohatil tak, že tři a půl hodiny uteklo jako voda. Magie ticha znásobila magii divadla.

Od té doby chodím do divadel vychutnávat ticha. Myslím, že bychom si takovým empatickým tichem, nikoli pompézními akty, měli připomínat oběti i hrdiny předvánočního masakru na Filosofické fakultě. A co možná pohrdavým mlčením poctít vraha, a tím zamezit, aby vstoupil do dějin jako další Hérostrates nebo Nero.