Vladimír Just: O vědění bez lásky

Kritická činnost, to nenáviděné řemeslo, kterému jsem se upsal, to jsou taky taková každodenní rána. Rána po opojení, rána střízlivého pohledu na svět i na sebe, rána sebereflexe, rána prozření. (Od té doby se milovaný bard, talent, co jich bývá v každé populaci sotva promile, dopustil té nejhorší ze zrad, jakých se básník může dopustit, a čím je talentovanější, tím víc to bolí – zrady své písně).

Čtěte také

Vladimír Just: Jsme děti zapomnění?

Ale zpět k ránům. Na svou chválu rán slyším hlas svého vnitřního oponenta: kážeš tu vodu, ale piješ víno. Vždyť ty sám rána prospíš, a 95 procent svých ranních úvah jsi napsal večer nebo v noci. A zbytek kdykoli, jen ne ráno. – To je pravda. Vždycky jsem proto záviděl těm až protivně cílevědomým ranním ptáčatům, kteří sami sobě naordinovali tvrdý ranní rituál, dvě tři hodiny povinného psaní jako penzum.

Jenže stejně, namítá vnitřní oponent, bych to s tou chválou rán nepřeháněl. Není to slovo rituál příliš vznešené pro ten dril každodenní ranní roboty bez špetky radosti, který připomíná něco jako někdejší prezenční „píchačky“ ve fabrice? – Ale kýžená radost, odpovídám, k nim přichází o to víc potom!

Čtěte také

Vladimír Just: Mehr Licht – více světla!

Teprve když odloží pero – vlastně myš – mají celý den pro sebe, mohou si pak užívat, číst, věnovat se dětem, koníčkům, všem krásám světa, včetně závratí lásky a poznání. – Poznání? Namítá oponent. – Ano, protože jedno bez druhého, jak věděl už Rabelais, Montaigne, Komenský, stejně jako před nimi Sókrates či Ježíš, nedává smysl. – Dobře, a co s tím má co dělat láska? – V případě lásky bez poznání a bez empatie k bližnímu je to stejně mechanická výměna doporučených strategií, tentokrát za účelem uspokojení a potvrzení svého společenského statutu. Přesněji řečeno: svého ega.

Vědění bez lásky a poznání bez etického rozměru lásky k bližnímu, (bez toho, čemu Aristoteles říkal mravní ctnost, „fronésis“, bez toho takové poznání a taková láska  mrzačí lidskou duši. – Příklad! dožaduje se oponent. – Odrazem či kolektivní projekcí zmrzačené lidské duše je v umění kýč a v životě náš vztah k přírodě. Což vidíme dnes a denně ve všech médiích a veřejných debatách takřka v přímém přenosu.

Čtěte také

Vladimír Just: Derniéry a premiéry

Namísto „co?“ zaznívá „co za to?“, namísto „proč?“ zaznívá „k čemu“?, namísto „odkud“ a „kam“? zaznívá „s jakými náklady“ a „výnosy“?“. A namísto otázky „je to správné?“ zní „je to průchodné?“, namísto „je to pravdivé?“ – „je to hlasovatelné“?“, namísto „je to nutné?“ – „je to lukrativní?“. A otázka všech otázek, jež se skrývá za všemi citovanými: namísto „je to potřebné?“ (potřebné pro druhé, pro všechny lidské i Boží tvory ve vesmíru) – „je to potřebné – pro mne“?        

Typický případ takového citového mrzáctví vidíme teď na příkladech píár manažerů, stratégů a poradců vrcholných politiků a dalších celebrit, těch, co jim celá desetiletí připravují půdu k vítězství a legitimizaci lži. A nejen že se za svou roli nestydí, cítí za ni hrdost. Etika, pravda, lež – to jsou jen slova. A „co je pravda?, ptají se s Pilátem. Neexistuje pravda ani lež, existuje jen úspěšná a neúspěšná marketingová strategie. Chcete-li čerstvý příklad vědění bez lásky a bez Boha, tady ho máte jak na talíři.