Vladimír Just: Mehr Licht – více světla!
Slyšíme teď často kolem sebe, a nejen u nás, slova o tom, jak bychom se měli energeticky uskrovnit, přestat plýtvat, chovat se obžerně, zhýčkaně, omezit přesouvání se z místa na místo auty a chodit víc pěšky. A hlavně, uvědomit si dnes a denně, že i při všech současných potížích, které jsme si ne vždy zavinili sami, žijeme pořád v té šťastnější, bohatší části světa.
Nad hlavou nám nelítají bomby a nezabíjejí naše děti, máme pořád co jíst, čím topit, nehrozí nám hladomory a válka, kterou i nám jako celé Evropě fakticky vyhlásil šílený diktátor, je pořád ještě za našimi humny.
Čtěte také
Brbláme sice proti Green Dealu a jakémukoli sebeomezení, ale aspoň teoreticky, slovně, většinově uznáváme, že je potřeba s tou ochranou klimatu i okolní přírody něco dělat. Zejména, a to je dobrá zpráva, mladým lidem nejsou věci jako starost o planetu, solidarita s trpícími nebo genderová rovnost lhostejné. Alespoň v teorii to jakžtakž platí. Jaká je však praxe, a konkrétně u mladých lidí?
Trochu mě na fakultě, kde léta působím, zaráží jedna věc. Snažím se, pokud zrovna netahám dvaceti i vícekilové balíky knih, chodit do čtvrtého patra pěšky. Je to, jak mě ostatně ujistil i můj doktor, jedna z minima zdravých každodenních činností, které svému jinak sezením zanedbanému tělu poskytuju. A o to víc mě zaráží, když vidím často početné skupinky studentek a studentů, čekajících dole na výtah, přestože většina z nich pak jede buď jen do prvého, nebo druhého patra.
Čtěte také
Byl jsem v závěru roku na jednom významném festivalu, spojeném se seminářem, kam jezdím už pětadvacet let. I jeho účastníci se v naprosté většině rekrutují z mladých studentů různých, většinou uměnovědných škol. A takřka celý den tu třikrát za sebou dřepím na semináři, který neřeší jen čistě odborné divadelní otázky týkající se jednotlivých představení, ale, kromě problémů genderových, i otázky ekologické a geopolitické, otázky péče o duši, stejně jako péče o planetu.
A celý den tam, krize nekrize, v nechutně přetopené místnosti „slavnostního sálu“ do nás shora praží girlandy zářivek. Je to světlo, zvláště ve dne, krajně nepříjemné, nepřirozené a kromě neomluvitelného plýtvání energií vůbec nepomáhá vzájemnému dialogu, spíše oslňuje. Marně – bohužel bez jakékoli konkrétní odezvy u posluchačů i pořadatelů – jsem na to ve vlastních diskusních příspěvcích opakovaně upozorňoval, připadal jsem si tím pruděním sám sobě už protivný, málem jako Haškův poručík Dub ze Švejka.
Čtěte také
Už jsem nad stavem světa – alespoň v tomto vzorku mladé generace – chtěl lámat hůl. Naštěstí se tu však v hodině dvanácté objevila mladá studentka z Prahy, shodou okolností z naší fakulty, a začala svůj odborný referát opravdu netradičně. Přistoupila k těžkým závěsům, které zakrývaly výhled ven po celé jedné stěně sálu, a počala je svýma křehkýma rukama odhrnovat. Pomoc odmítla, protože chtěla dokázat, že to, co dělá, může udělat každý. A také to dokázala!
Náhle sál zalilo něco zázračného – přirozené denní světlo. Zatímco já jsem jen jako teoretik brblal, ona sáhla k akci. Vzpomněl jsem si přitom na údajná poslední slova, které pronesl třiaosmdesátiletý Johann Wolfgang Goethe na smrtelné posteli ve Výmaru – MEHR LICHT! Byla to vlastně od té posluchačky divadelní performance svého druhu. Obnažila velmi vtipně konkrétní jevištní akcí veškerou absurdnost a zbytečnost dosavadního umělého osvícení nás všech.
Prosím, abyste to slovo osvícení chápali nejen doslovně, ale především duchovně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
