Vladimír Just: Média, výročí a válka

I letos se tam ve výroční den konal péčí radnice aspoň malý pietní akt na hřbitově a společná modlitba u kříže, vztyčeného na místě činu. Právě dnes mi tuto událost připomněly stovky podobných zločinů, páchaných denně na ukrajinských civilistech.

Čtěte také

Vladimír Just: O dadaismu a válce

Tehdy u Přerova bylo obětmi 71 vesměs starých mužů, 120 žen a 74 dětí, včetně nemluvňat, zblízka střílených do hlavy. Velící důstojník byl do dvou let po tragédii konečně odsouzen, ale po „vítězném únoru“ byl Gottwaldem amnestován, stal se významným funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a do basy místo něho putoval naopak ten, kdo ho předtím odsoudil: slovenský prokurátor dr. Rašla.

Kdyby to vše nebyla pravda, byla by to absurdní hororová groteska. Případ ostatně loni zpracoval, formou zfilmovaného hraného dokumentu, Jiří Havelka s herci Národního divadla; a před lety o něm Jana Hádková natočila dokument Masakr na Švédských šancích (neznámo proč ho Česká televize ve výroční den divákům léta utajuje).

Čtěte také

Vladimír Just: Válka z ptačí perspektivy

Na druhé straně však veřejnoprávní televizi právě v těchto dnech patří dík. Nejen za kvalitní zpravodajství, reportáže a dokumenty, týkající se Ukrajiny. Ale i za to, že uvedla v posledních dnech několik u nás neznámých hraných filmů, ať už finské nebo ukrajinské provenience, jež se problémů války i nedávné historie regionu dotýkaly. A nejnovější události jim dávají nezamýšlený, ale zlověstně aktuální rozměr.

Platí to o filmařsky zdařilém, byť na naše standardy nezvykle dlouhém tříhodinovém finském snímku Neznámý voják (režie Aku Louhimies). Typická severská nezávislá produkce, nezvykle střízlivá, mrazivá, ostrá jak finský nůž. Je postavena na záběrech divoké přírody, netečné k okolním krvavým válečným dějům. Kamera sleduje krok za krokem strastiplný pochod jedné finské jednotky v době, kdy Finsko využívá vpádu nacistů do Ruska v roce 1941 k tomu, aby si jako účelový, dočasný spojenec Německa vydobylo zpět na Stalinovi předtím ukradenou část svého území (tzv. Zimní válka, v níž Finové v listopadu 1939 bránili svou zem proti až třicetinásobné ruské přesile).

Čtěte také

Vladimír Just: Teorie kolena

A také na to tvrdě doplatili, byť, jak rádi opakují, nikdy nebyli na rozdíl od jiných, Ruskem okupováni. Přitom, aniž sahá k obvyklým klišé válečných velkofilmů, jde o film vlastenecký. Hlavní hrdina Antti, bravurně ztvárněný hercem jménem Aero Aho, je jakýsi pofinštělý McMurphy z Přeletu nad kukaččím hnízdem: ač skvělý voják, nenávidí nejen Rusy, ale i domácí dril autoritářských velitelů.

Sebekritičnost Finů vůči sobě je něčím, co v nejslavnějších ruských velkofilmech (o Vávrových kýčích nemluvě) nevidíme. Skepsí, s níž Antti nabourává oficírské myšlení, se „antihrdina“ odlišuje nejen od sovětských, ale i amerických superhrdinů. Jeho průpovídky chvílemi připomínají Švejka, jindy vám naskočí skvělý Macháčkův Smille ze Smočkova divadelního i filmového Pikniku.

Čtěte také

Vladimír Just: Byl to náš život?

To ukrajinský seriál Máma (režie Taras Tkačenko) je z jiného, více melodramatického soudku. A přesto i on ukazuje drsně válku po první ruské agresi 2014, ne však pohledem z bojiště, ale ze zázemí. A s finským snímkem spojuje Mámu až geniálně zahraná titulní role (Olesia Žirakivská). Její matka se vydá na předem ztracenou misi hledat v nepřátelské zemi nezvěstného syna – neví se až do konce první série, zda už mrtvého, zraněného, zajatého. Namísto syna si však přiveze domů někoho úplně jiného, ovšem z nepřátelského tábora (Vizáží i humorem připomíná herečka Pavlu Tomicovou).

Jsou tu i nečernobílé portréty proruských „nepřátel“. Ti, od sadistů až po až dojemně lidské figury, ukazují skryté podhoubí, z něhož roste pandemie lží, jimiž otrávila šestinu světa ruská propaganda.