Karel Hvížďala: Upíjení naděje

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jak žít svobodně, jak být sám sebou

Skuteční tvůrci, tedy převážně básníci, esejisté, malíři, skladatelé atd., jsou na tom podobně: při psaní musí rezignovat na svody světského života, který kolem nich chvátá dnes rychlostí světla; musí mít vůli k zastavení. Nesmějí se nechat omámit pohybem jako drogou, vysvobodit se ze zakletí aktualit, aby platilo to, co říkají někteří filozofové: Rezignuji, tedy jsem.

Rezignace je cesta k sobě i k původnímu významu slov. Ve veřejném prostoru by ale měli umělci komunikovat tak, aby jejich slovům rozuměli ti, kdo jsou ochotni přemýšlet, klást si otázky, a nehledat jen odpovědi, které jsou vždy zavádějící. Propůjčovat slovům nečekaný klobouk, který čtenáře zastaví. Měli by umět probouzet zvědavost: Měli by čtenáře navést na cestu k tajemství textu, která je vždy cestou k úplnosti.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Stěhování s Hemingwayem

Někdy právě kvůli ztrátě schopnosti zastavit se bývá 20. století považováno za století, které obětovalo slovo na falešný oltář byznysu. V minulém století se totiž poprvé objevilo nebezpečí, že básnictví bude znehodnocovat jazyk, že slovo bude vyhnáno do exilu, že lidi poblouzní jen řemeslníci, kteří si obrábějí slova do předem připravených škatulek. Může za to i vítězství pojmu nad slovem, jehož pravdivost je vždy podložena zkušeností, kdežto pojem je určen dohodou.

Zkušenost zvláště v autoritářských či poloautoritářských zemích či stranách a hnutích přestává platit, protože vůdcové trpí anetickou (psychosociální) poruchou. Kdo jim nemoc připomíná, je stejně jako slovo vyhnán do exilu, vyloučen či dokonce pronásledován. Zkušenost proto přestává univerzálně platit, je zpochybňována, a tím otevírá prostor pro konflikty. Yves Bonnefoy říká: „Chtít být, tomu říkám básnické slovo.“ A má jistě pravdu, protože jen to, co se vztahuje k sobě samému, je plně pravdivé.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Kdyby Sókratés stál na Řípu

Hvězdy nebo stromy, tedy obecné pojmy, jsou jen reprezentace, můžeme dodat. Chtít pochopit svět znamená chtít co nejvíce pochopit sebe, na což přišel již v roce 1758 Michel de Montaigne ve věži svého zámku. Každý může dosáhnout jen takové pravdy, jež se lomí v jeho osobních zájmech, touhách, vůli a soustředěném snažení bez očekávání potlesku. Vždy jde o práci umělce – konvrše, který se pohybuje mezi klauzurou a reálným světem, ke kterému práce přichází každý den jako host, s nímž se snaží shledávat slova pro ne snadno pojmenovatelné pocity.

Člověk vnímá pouze ten svět, který nosí v sobě, na který je zvědavý. Jen takhle vymezená pravda je prací, která vyprošťuje slovo ze zaběhlého pojmového diskurzu, která demaskuje slova opotřebovaná a obalená vlčí mlhou, a tím svět nově zakládá.

Čtěte také

Karel Hvížďala: V + W. Výt, či nevýt

Poezie či esejistika a obecně každá verbální tvorba je zápas o paměť slov, o hledání původních významů, o permanentním zakládání světa, ale zároveň musí být podepřena pilíři sebepoznání. Základní otázky znějí od nepaměti stejně: Odkud přicházím? Kdo jsem? Kam jdu?

Píšu o tom, protože i v nejzávažnějších situacích, jako je válka, komunikují nejen anonymní lidé, ale i politici, kteří rozhodují o postojích svých zemí ve frázích, a proto jim čím dál tím více lidí nevěří. Současnost citlivější lidi nutí k traumatickému zakoušení času. Vím, že pevná slova a myšlenky ukotvené na papíře se nedají jíst, proto moc lidí nezajímají. Dá se z nich ale upíjet naděje.