Karel Hvížďala: Jak žít svobodně, jak být sám sebou

A – jak sama přiznává – pomohl ji v tom úraz, původně chtěla být špičkovou závodnicí v parkuru: „Nakonec se mi zalíbilo sledovat tu linku, kdy se teprve tím, že něco přestaneme dělat, stáváme skutečně aktivními. Nejen aktivními ve smyslu autonomie, ale že najednou začneme rozumět světu... Máloco vás osvobodí jako možnost zažít selhání a dostat se z něj... činí vás vnímavější.“ Aby člověk mohl žít svobodně, říká Matějčková, musí se umět dobře zhroutit.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Který z rozhovorů je nejpovedenější

A není asi náhodou, že tato otázka je v roce 2024 aktuální, když nedaleko nás zuří válka Ruska proti Ukrajině, což je válka s jinou civilizací, v níž soustavné kritické myšlení je nahrazeno upevňováním víry ve vůdce, kde lidský život nemá žádnou cenu. Občan je v Rusku pouhým prostředkem pro naplnění ambicí vládce Putina.

Občan je tam jen nástrojem státu, místo aby stát sloužil občanům: „Jsem majitelem Ruska a Rusů,“ napsal již při prvním sčítání obyvatel car Mikuláš II. A to je možné jen proto, že tamější lidé jsou vychováni k tomu, že velikost státu je založena na strachu, který vyvolává u sousedů, na vojenské síle a velikosti. A tato velikost má pro ně větší cenu než jejich vlastní život.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Připomenutí Canettiho knihy Masa a moc

Otázku, jak žít svobodně, jak být sám sebou, si tam převážná většina lidí neklade, protože o té otázce ani neví. Rusko není státem individuí, svobodných občanů, ale masy, davu, v němž převládá vždy psychologie nad politikou a ekonomikou, jak již psal Hermann Broch či Friedrich Nietzsche. Elias Canetti byl zase přesvědčen o tom, že masy vždy inklinují k moci, a právě toto vzájemné propojení masy a moci bylo a je podle něj odpovědné za tragiku naší doby. A protože každý populismus se opírá o masy, tragédie by se nemusela vyhnout ani nám.

Umění se dobře zhroutit Terezy Matějčkové mně připomenulo Karla Jasperse a jeho knihu Otázka viny, v níž autor po střetu s Hitlerovou hrůzovládou došel k nové definici člověka. V jeho pojetí je člověk jen možnou existencí; ne každý člověk se existencí skutečně stává: stát se existencí je lidským úkolem, posláním a není to součástí jeho danosti, jeho přirozenosti.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Zvítězí obraz nad slovem

Karl Jaspers tvrdí, že existencí se člověk stává jen v mezních situacích, zejména tím, že si uvědomuje svá konkrétní selhání, své duševní zhrouceni jako provinění. Problém viny i u těch, co za nacismu nevraždili a jen mlčeli, je podle něj „primárně a základně vnitřní, niternou záležitostí každého člověka samého: kdo mluví jen o vinách těch druhých, ještě nedospěl, nestal se skutečně člověkem, protože buď o svých vinách neví, nebo si je nechce přiznat.“

Item: Teprve úraz na těle či na duši otevírá v člověku pocit svobody a činí z něj člověka-existenci, který je schopen se osvobodit od sebe i vůči světu.

A to mohu sám potvrdit. Kdybych nepodepsal Antichartu a nepřipustil si toto hrubé selhání jako vinu, neodešel bych do exilu a ani bych nebyl schopen napsat tento text.