Karel Hvížďala: Který z rozhovorů je nejpovedenější

10. září 2024

Pane Hvížďalo, vydal jste asi třicet knížek rozhovorů, kterou z nich považujete za nejpovedenější? Tuto otázku jsem dostával letos skoro na všech besedách.

Musím se přiznat, že na ni neumím snadno odpovědět, protože ve skutečnosti ji mohu číst jako sadu otázek. Stáří sice zužuje zájmy, ale co zbude, prohlubuje. S knižními rozhovory jsem začal až v exilu v roce 1978. Pracoval jsem tehdy v Kolíně nad Rýnem v nakladatelství Index, kde jsem děl korektury knihy Jiřího Lederera České rozhovory.

Čtěte také

Při práci mě napadlo, že by kniha, která mapuje v době vládnoucí nenormality  životy spisovatelů, kteří nemohou doma publikovat, měla být doplněna rozhovory s těmi spisovateli, kteří se ocitli kvůli zákazu publikovat v zahraničí. Kniha vyšla v roce 1981 pod názvem České rozhovory ve světě. Byla pro mě nejdůležitější pro mou orientaci.

Díky ní jsem se potkal s profesorem Václavem Bělohradským z Janova, s kterým jsme začali jezdit na hory do Jižních Tyrol, do vesničky Saint Jacob. Z našich rozhovorů se zrodila kniha Myslet zeleň světa, která mě přivedla k systematičtějšímu studiu sociologie, která mě vždy zajímala a kterou jsem bohužel nevystudoval, ač mně profesoři Klofáč a Tlustý pomohli, abych ji mohl vystudovat v Chicagu, ve Spojených státech.

Čtěte také

Jenže přišel rok 1969, hranice se zavřely a já nikam neodjel. Profesně byla proto tato kniha pro mě asi nejdůležitější, protože kvůli ní jsem mohl navázat a pracovat na knihách s Jacquesem Rupnikem Příliš brzy unavená demokracie, který byl profesorem v Paříži a Jiřím Přibáněm, který vedl katedru právní sociologie v Cardiffu ve Velké Británii. S ním jsem vydal čtyři knihy: Tyranizovaná spravedlnost a trilogii: O hledání dějin, odpovědnosti a smyslu.

A protože knihu Myslet zeleň světa vydal v Praze v samizdatové edici Expedice Václav Havel, domluvili jsme se na spolupráci i s ním, abychom v praxi předvedli, že česká literatura je jedna, ať vzniká kdekoliv. Knihu jsme nazvali Dálkový výslech. Protože kniha má v češtině již 13 vydání a asi 30 překladů, pomohla mi k tomu, abych se nemusel představovat. Po 20 letech jsme na ni navázali knihou Prosím stručně. Podobně jsem vydal tři knihy s Karlem Schwarzenbergem, z nichž Knížecí život má již šest vydání.

Čtěte také

Pro mě osobně byly zase nejdůležitější rozhovory, které jsem vedl s rabínem Karolem Efraimem Sidonem. Jsou čtyři: Když umřít, tak v Jeruzalémě, Červená kráva, Sedm slov a Lež má krátké nohy. Ta poslední, na rozdíl od těch předešlých, je nejen o Sidonovi, ale i o mně. Díky němu jsem si uvědomil, že kdybych žil jen ze své existence a nepokoušel se o dobře artikulované pochybnosti o sobě, neučil bych se číst sám v sobě a nenapnul své síly k opravdové lásce, nechoval bych se svobodně, nebyl bych celý a ani tato kniha by nebyla „celá“.

Samostatnou kapitolu tvoří rozhovory s umělci, jejichž portréty jsem se snažil uchovat pro budoucnost: Patří sem knižní dialogy s Jiřím Suchým, Pavlem Landovským, Magdou Vášáryovou, Arnoštem Lustigem, Adrienou Šimotovou, Josefem Topolem, Josefem Škvoreckým, Evou Jiřičnou, Jiřím Grušou atd.

Čtěte také

Ale o všech těchto portrétech platí, že jsou neúplné, že jde o zkratky či karikatury a vždy vypovídají o obou účastnicích dialogu: o mně i o tom zpovídaném. Jak ale praví staré úsloví: Když člověk tvoří, nebo myslí, Bůh se směje. Důležité proto je, abychom i my se dokázali nad svou prací smát a nebrali se vážně. Vážně je třeba brát jen tu práci na knihách. Jak říkala moje babička: Co z toho našeho kluka bude, je mi jedno, jen to musí umět nejlíp z celé ulice, aby uživil rodinu!

Spustit audio