Karel Hvížďala: Který z rozhovorů je nejpovedenější

Musím se přiznat, že na ni neumím snadno odpovědět, protože ve skutečnosti ji mohu číst jako sadu otázek. Stáří sice zužuje zájmy, ale co zbude, prohlubuje. S knižními rozhovory jsem začal až v exilu v roce 1978. Pracoval jsem tehdy v Kolíně nad Rýnem v nakladatelství Index, kde jsem děl korektury knihy Jiřího Lederera České rozhovory.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Připomenutí Canettiho knihy Masa a moc

Při práci mě napadlo, že by kniha, která mapuje v době vládnoucí nenormality  životy spisovatelů, kteří nemohou doma publikovat, měla být doplněna rozhovory s těmi spisovateli, kteří se ocitli kvůli zákazu publikovat v zahraničí. Kniha vyšla v roce 1981 pod názvem České rozhovory ve světě. Byla pro mě nejdůležitější pro mou orientaci.

Díky ní jsem se potkal s profesorem Václavem Bělohradským z Janova, s kterým jsme začali jezdit na hory do Jižních Tyrol, do vesničky Saint Jacob. Z našich rozhovorů se zrodila kniha Myslet zeleň světa, která mě přivedla k systematičtějšímu studiu sociologie, která mě vždy zajímala a kterou jsem bohužel nevystudoval, ač mně profesoři Klofáč a Tlustý pomohli, abych ji mohl vystudovat v Chicagu, ve Spojených státech.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Zvítězí obraz nad slovem

Jenže přišel rok 1969, hranice se zavřely a já nikam neodjel. Profesně byla proto tato kniha pro mě asi nejdůležitější, protože kvůli ní jsem mohl navázat a pracovat na knihách s Jacquesem Rupnikem Příliš brzy unavená demokracie, který byl profesorem v Paříži a Jiřím Přibáněm, který vedl katedru právní sociologie v Cardiffu ve Velké Británii. S ním jsem vydal čtyři knihy: Tyranizovaná spravedlnost a trilogii: O hledání dějin, odpovědnosti a smyslu.

A protože knihu Myslet zeleň světa vydal v Praze v samizdatové edici Expedice Václav Havel, domluvili jsme se na spolupráci i s ním, abychom v praxi předvedli, že česká literatura je jedna, ať vzniká kdekoliv. Knihu jsme nazvali Dálkový výslech. Protože kniha má v češtině již 13 vydání a asi 30 překladů, pomohla mi k tomu, abych se nemusel představovat. Po 20 letech jsme na ni navázali knihou Prosím stručně. Podobně jsem vydal tři knihy s Karlem Schwarzenbergem, z nichž Knížecí život má již šest vydání.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Poučení z Zweigova Světa včerejška

Pro mě osobně byly zase nejdůležitější rozhovory, které jsem vedl s rabínem Karolem Efraimem Sidonem. Jsou čtyři: Když umřít, tak v Jeruzalémě, Červená kráva, Sedm slov a Lež má krátké nohy. Ta poslední, na rozdíl od těch předešlých, je nejen o Sidonovi, ale i o mně. Díky němu jsem si uvědomil, že kdybych žil jen ze své existence a nepokoušel se o dobře artikulované pochybnosti o sobě, neučil bych se číst sám v sobě a nenapnul své síly k opravdové lásce, nechoval bych se svobodně, nebyl bych celý a ani tato kniha by nebyla „celá“.

Samostatnou kapitolu tvoří rozhovory s umělci, jejichž portréty jsem se snažil uchovat pro budoucnost: Patří sem knižní dialogy s Jiřím Suchým, Pavlem Landovským, Magdou Vášáryovou, Arnoštem Lustigem, Adrienou Šimotovou, Josefem Topolem, Josefem Škvoreckým, Evou Jiřičnou, Jiřím Grušou atd.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Člověk revoltující

Ale o všech těchto portrétech platí, že jsou neúplné, že jde o zkratky či karikatury a vždy vypovídají o obou účastnicích dialogu: o mně i o tom zpovídaném. Jak ale praví staré úsloví: Když člověk tvoří, nebo myslí, Bůh se směje. Důležité proto je, abychom i my se dokázali nad svou prací smát a nebrali se vážně. Vážně je třeba brát jen tu práci na knihách. Jak říkala moje babička: Co z toho našeho kluka bude, je mi jedno, jen to musí umět nejlíp z celé ulice, aby uživil rodinu!