Petr Beneš: Rozina Sebranec

„Škoda,“ říkám si a zároveň si trochu zahanbeně přiznávám, jak jsem rád, že už téměř tři desetiletí neučím češtinu. Nevěděl bych asi, co s tím nezájmem dělat. Často jsem v knihobudce nacházel i knihy ze své oblíbené edice Slunovrat, naposledy novelu Zikmunda Wintera Rozina Sebranec.

Čtěte také

Petr Beneš: Doupě

Její autor byl už za svého života ve stínu Jiráskově, byť oba byli dobrými přáteli. Spravedlnosti bylo potměšile učiněno zadost, až když do tmy zapomnění upadl i Jirásek, na rozdíl od Wintera ještě lživě ocejchovaný komunisty jako jejich předchůdce. Kulturní apropriace jako vyšitá.

Obvyklé stížnosti studentů, že jazyku české klasiky prostě už nerozumějí (číst se dá naučit jen čtením!), by v tomto případě byly skutečně na místě, protože mnohým slovům ve Winterových dílech nerozuměli ani jeho současníci. Jenže ono to vlastně nevadí. Winter, který z archívů dokonale znal reálie a jazyk své zamilované doby předbělohorské (s Jiráskem se gentlemansky podělili o různé etapy českých dějin), používá sice neznámých staročeských slov v míře vrchovaté, ale v naprosté většině tak, že jejich význam vytušíme z kontextu, a i když nerozumíme úplně, zůstane v nás dojem šťavnatosti, zvukomalebnosti, ale i velmi moderního autorského odstupu od popisované skutečnosti.

Čtěte také

Petr Beneš: Mraky

Důrazem na estetické gesto, tvořené nejen slovní zásobou, ale i zvláštní gramatikou (opět věrně nastudovanou) a melodií vět, vzniká na nejlepších místech Winterových textů jakýsi až secesní ornament.

Novela Rozina Sebranec se zabývá velice aktuálním tématem stigmatizace člověka, která bez jeho viny ovlivní celý jeho život a znemožní mu obstát ve společnosti i před sebou samým. V Rozině jde o stigma dítěte, jehož rodiče jsou neznámí, a které proto jako nalezenec nejenže nemá samo místo ve společnosti, ale jako nákazu toto vyloučení přenáší na všechny, kdo by se s ním chtěli sblížit. Winter zcela moderně ukazuje, jak takto zraněná a zrazená dívka pak revoltuje proti všem a sebedestrukcí ničí svůj život. Winterovými slovy: „Čije, že nebude dobře, ale nemůže si pomoci.“

Čtěte také

Petr Beneš: Chybím na Broumovsku

Závěrečná road movie, kdy dvě ženy, omámené vylhanými naslibovanými vyhlídkami na lepší život, bloudí středočeskou krajinou s vrahem na ně najatým, je až baladickou scénou zničení lidského života, od počátku přes všechny snahy odsouzeného k vyvržení.

Jediným světlem jsou v knize jednotlivci, kteří osud Roziny nemohou změnit, ale nikdy se nesníží k tomu, aby ji soudili, i když napáchá mnoho zla, a prokáží jí úctu, protože je člověkem, a jak říká nejsvětlejší postava novely, převor dominikánského kláštera u sv. Anežky: „Snad jí to přišlo z nějaké starosti, z bolesti, z otrapy.“

Kniha o dítěti a ženě „sebranci“, nalezená a sebraná v budce malého českého města, je až příliš aktuální.

Čtěte také

Petr Beneš: Na zahrádce

Četl jsem ji dlouho do noci a v mysli mi vyskakovaly obrazy znásilňovaných a obtěžovaných žen, domácího násilí, homosexuálů či transgender lidí, které si volí stále častěji za terč národovečtí a fašističtí politici i v Evropě, palestinských dětí nahloučených ve strachu v provizorních podmínkách v Pásmu Gazy, Židů čelících mrazivé reminiscence vzbuzujícím útokům a nenávisti, ukrajinských uprchlíků, které si jako terče svých populistických řečí volí nezodpovědní politici, Romů, jak mnohdy marně shánějí bydlení nebo práci, věřících různých náboženství pronásledovaných dodnes na mnoha místech světa.

Myslím ale i na autory ocejchované jako klasici, s nimiž už málokdo ve svém přemýšlení o životě počítá, natož aby si dal práci něco od nich si přečíst. A to se mi pak chce spolu s autorem novely plakat „pláčem srdnatým, zhluboka, tak zhluboka“ nad všemi „nalezenci neblahými, bídnějšími, opuštěnějšími než pod kostelní střechou ptáci“.